- 7. listopad 2019
- 2652x
Již osmapadesátým kláním dnes pokračuje seriál PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, v němž se po necelé tři roky věnujeme kvalitě i servisu, který je nám dnes a denně nabízen po celém regionu. Nejen mezi čtenáři je už dostatečně známo, že celý gastrmonitoring je rozdělen na dvě samostatné, vedle sebe probíhající části. Díváme se totiž „na zoubek“ jak klasickým restauracím, tak chceme uspokojit i ty z vás, kteří si raději zajdou spíše na pivo než třeba na večeři do luxusnějšího podniku. Mezitím pro vás čas od času připravíme nějaké to překvapení v podobě návštěvy pizzerie, vegetariánské či zahradní restaurace, klasické „zahrádky“ nebo třeba sondy do Hanáckých slavností či vánočních trhů. Nedávno jsme připravili sérii kavárenských dílů a loni poprvé představili i silvestrovské menu za hranicemi tuzemska. V neposlední řadě máme za sebou už také dva comebacky v podání druhé hodnotící návštěvy. Aktuálně jsme přislíbili, že rozšíříme okruh našich hodnocení a vypravíme se také do oblíbených restaurací a hospod v okolí města. Jako první jsme navštívili restauraci a pivovar U Císařské cesty v Držovicích, dnes se podíváme na plumlovskou přehradu do restaurace Hotelu Zlechov.
Připomeňme si ještě historii tohoto projektu, která začíná být již pořádně košatá. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci roku 2016, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu nadcházejícího letopočtu, načež druhý měsíc roku 2017 vyplnily hned dva díly a v březnu jsme se premiérově vydali k hostincům. Od té doby pokračujeme v pravidelném rytmu střídání, přičemž momentálně nacházíte seriál v každém sudém vydání. Předchozí díl byl přitom součástí naší mimořádné přílohy VAŠE PROJEKTY A SOUTĚŽE VÁS BAVÍ, která vyšla 21. října ve čtyřnásobně zvýšeném nákladu.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí kliknout na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají potřebné informace i všech sedmapadesát doposud zveřejněných dílů.
V dobách, kdy se plumlovská přehrada těšila největší slávě a v létě se téměř všichni obyvatelé Prostějova přesouvali do chat a na deky u vody, těšil se velké přízni návštěvníků i hotel Zlechov se svojí restaurací. A to i funkcionářů tehdy vládnoucí strany, která v něm pořádala týdenní školení kandidátů na členství. Původní interiéry tehdejšího hotelu a restaurace by dnes už neuspokojily nikoho. Jenže...
Jak praví klasik: „Čas oponou trhnul – a změněn svět“, s ním ovšem i hotel Zlechov. Jeho privatizace se totiž příliš nepovedla, přecházel z jednoho majitele na druhého, až nenechavci pochopili, že jim nikdo nebude bránit, pokud si z budovy vezmou všechno, co se dá zpeněžit. Hotel pustl a při pohledu z protějšího břehu přehrady pozorovatel začínal pochybovat o tom, jestli ještě půjde zachránit, nebo jej potká neblahý osud demolice. Našel se však zachránce. Pan Koláček a jeho rodina, zkušení podnikatelé v oboru gastronomie, objekt koupili a do rekonstrukce vložili jistě nemalou investici. Jak se jim to daří?
Původní vzhled si tato funkcionalistická stavba zachovala, zůstaly i původní terasy s možností parkování pro pár aut (ale opravdu jen pár). Na terasách najdou posezení u stolů pocestní, kteří se zastaví na malé občerstvení, ale pokud je pěkně, dá se venku i poobědvat.
Než se rozhodnete vstoupit...
Začnete-li uvažovat o návštěvě, doporučujeme podívat se na internetové stránky hotelu. Obsahují přehledné a zároveň vyčerpávající informace, dokonce i „něco navíc“. Udiví vás množství akcí, které se zde konají a jestli pořád váháte, zda se vydat na cestu, rozklikněte si snimky jídel. Jen musíte dát pozor, který je právě den. Od 30. září je totiž restaurace v provozu jen od čtvrtka do neděle, o víkendu od 10.00 hodin, ve všední dny od 12.00 hodin. Pokud byste plánovali nějakou větší akci na jiný den, musíte si zavolat a dohodnout se.
Od exteriéru k interiéru
Naproti vchodu do restaurace se nachází pult a za ním všechno, co obsluha potřebuje k uspokojení hostů: pípa, přístroj k přípravě kávy, lednice na nápoje. Další chladicí skříň se zákusky vám padne do oka hned, jakmile otevřete dveře, a zpochybní váš úmysl dát si jen kofolu nebo kávu a pokračovat v cestě. A když jsme u těch vitrín, třetí a největší naleznete vlevo od pultu a v ní drobnosti, které potřebuje hotelový host a zapomněl si je doma. A taky hračky pro naše nejmenší. Velkou část zabírají modely atraktivních aut, které jsou zřejmě součástí sbírky majitele. Na to, aby si je koupil výletník, který se zastavil na malé občerstvení, by byly poměrně dost drahé.
Stoly pro hosty se nacházejí v řadě podél oken a hostů se k nim vejde, pokud jsme počítali dobře, šestatřicet. Úplně vlevo je vchod do sálu pro větší společnost nebo takové akce, jakými jsou svatby a oslavy. Celý interiér je laděný do světle šedé barvy, působí moderním, čistým, ale trochu chladným dojmem, který vylepšují dekorace na okenních parapetech.
Co restaurace nabízí...
Na internetových stránkách hotelu naleznete jídelní lístek, který, jak jsme si při návštěvě ověřili, je aktuální, ale zarazilo nás, že neuvádí ceny, což je něco, s čím jsme se zatím nesetkali. Kromě tohoto stálého menu jsme si mohli na místě vybrat i ze stručné denní nabídky. Rozsah stálého „jídeláku“ se nám líbil, obsahoval přesně takový počet a skladbu jídel, které je reálné mít připravené na výletním místě, máte si z čeho vybírat a nemusíte mít obavu, že široká nabídka je jen zásluhou hodně velikého mrazáku. Tak abychom byli konkrétní:
Stálý jídelní lístek obsahuje dvě polévky (slepičí vývar a boršč za 49, resp. 59 korun), dva předkrmy (tatarák a trhané jehněčí s konfitovaným česnekem a tymiánem, fíkovou marmeládou a domácím dýňovým chlebem za 125 a 159 korun), tři hotová jídla (hovězí guláš s knedlíkem, vepřové výpečky se zelím a dvěma druhy knedlíků a trhané vepřové maso s hranolky a česnekovým dipem), vše za stejnou cenu 169 korun, dále si můžete vybrat ze šesti hlavních pokrmů (řízky a tagliatelle na různé způsoby) i stejného počtu stejků v cenách od 165 do 295 korun. Pro štíhlou linii můžete zvolit saláty Caesar nebo řecký s olivami. A proti hubnutí pak sladká jídla nebo domácí dezerty (29 až 59 korun).
Mezi přílohami jsme našli výraz, který nás zaskočil: grenaille. Museli jsme zapátrat a nezištně se s vámi rozdělíme o vysvětlení: jedná se o brambory pečené na soli a ochucené bylinkami. K pití nám byla nabídnuta desítka Radegast, Plzeň nebo Birell, domácí limonády, kofola a škála dalších nealkoholických nápojů. Víno pak především ze Znovína.
Jak nám chutnalo...
Oběd jsme zahájili oběma polévkami ze stálého jídelního lístku. Málokdy narazíte na tak dobře ochucený boršč a tak hustý slepičí vývar s drůbky, nudlemi a knedlíčky. Neshodli jsme se, která polévka byla lepší, obě byly dokonalé.
Jeden hlavní chod jsme vybrali z denní nabídky pečeného candáta s dušenou kořenovou zeleninou, ze stálého lístku pak trhané vepřové maso s hranolky a česnekovým dipem. Candát sám o sobě je jedna z nejlepších ryb, jakou u nás můžete dostat, a nešetrnou přípravou je možné jej jen pokazit. To se v tomto případě nenastalo. Jen nám úplně nesedl k teplému a jemnému candátu připravovanému s hrubozrnnou solí a teplé dušené zelenině studený radish (druh čatní), který pouštěl šťávu do zeleniny a jevil se (alespoň nám) u tohoto chodu zbytečný. Trhané maso bylo měkké a báječně ochucené (nepřeháníme) a spolu s domácím dipem i kvalitními hranolky tvořilo chuťově vyrovnaný celek.
Po lukulských hodech jsme si museli nechat chvíli pauzu, kterou zpříjemnila sklenka Portugalu ze Znovína (díky teplým létům se začíná dařit výrobě dobrých červených vín i na jižní Moravě). Následovala káva a na doporučení sympatické obsluhující i jeden tvarožník. Vlahý, přiměřeně sladký a vychlazený. Dva bychom už nezvládli.
Na otázku z této kapitoly můžeme odpovědět stručně: moc!
Kvalita servisu
Při naší návštěvě byla přítomna a rodinný tým na místě dirigovala sama hlava rodiny. Mladší členové se zaučovali, bylo vidět, že někteří jsou o něco více zkušení, jiní začínají. To se týká všech kromě zřejmě nejstarší dcery, kterou jsme měli možnost pozorovat při naší letní návštěvě a je už velmi zkušenou silou mezi obsluhujícími. Přátelská, srdečná, informovaná, stále v jednom kole. To ona nám doporučila, který desert si máme dát, prohodila s námi několik neformálních vět a při našem odchodu se s námi rozloučila. To je bohužel v našich restauracích výjimka. V zájmu objektivity musíme uvést, že se na Facebooku kromě převažujících nadšených hodnocení objevují i kritická hodnocení obsluhy, není jich ale mnoho.
Místo úlevy
Svojí úrovní odpovídá úrovni podniku. Moderní svítidla i keramika, vkusné obklady, fungující zásobník s papírovými ručníky. Bezchybně čisto.
Shrnutí - celkový dojem
Restauraci Hotelu Zlechov toho nemůžeme mnoho vytknout. Snad jen chybějící ceny u jídelního lístku na webu. Neobratnost mladších členů obsluhujícího týmu se určitě bude pod pevným vedením majitele Koláčka jen zlepšovat. Můžeme konstatovat, že jsme takovou úroveň zdejší kuchyně ani nečekali a s obědem jsme byli velmi spokojeni.
Co si ale vylepšení zasluhuje, což ale není záležitost hotelu, je cesta od kempu na přehradě ke Žraloku na Plumlově. Děr už je zde nepříjemně mnoho a pro nebezpečnou blízkost srázů vedoucích k vodní hladině jsme byli rádi, že jedeme za světla.
Pokud nevíte, co uvařit k sobotnímu nebo nedělnímu obědu, vypravte se do restaurace hotelu Zlechov u plumlovské přehrady. Cestu můžete spojit se zdravotní procházkou. Věříme, že budete stejně spokojeni, jako jsme byli my. A možná se dokonce trefíte do termínu některé z mnoha zábavných akcí, které se zde budou na podzim konat.
Restauraci Zlechov udělujeme silné
Celý díl najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 4. listopadu
4 HVĚZDY
Před nedávnem jsme se zmínili, že už jen těžko hledáme hostince, o kterých by bylo možné něco napsat. U dvou takových jsme naposledy pohořeli, neboť při jejich návštěvě jsme si dali dvě piva, sepsali dva odstavce, což je však na zaplnění hodnotitelské stránky málo. Tudíž jsme nezajímavé zlatavé moky vytěsnili z paměti a použili klávesu Delete. Další pokus jsme učinili nedávno. Chodíváme poměrně často kolem velké prodejny Hruška. Ve stejném objektu sídlí kdysi poměrně známá Restaurace Záhoří. Věděli jsme, že už tam dlouho nefunguje, to bychom se o ní určitě doslechli, ale jako hostinec je snad provozovaná stále. Tak jsme to zkusili... Ještě informace pro ty čtenáře, kterým název Hruška nic neříká. Víte, kde se nachází Družba? Jeden z prvních, ne-li úplně první prostějovský opravdu velký supermarket naproti škole v ulici Dr. Horáka. Kdysi oceňovaný pro svoji prostornost, později převálcovaný nově postavenými hypermarkety, střídající provozovatele, zakotvený u řetězce Hruška, který se v našich krajích moc nevyskytuje, ale například na severní Moravě na něj narazíte na každém kroku. Ale nepřišli jsme nakupovat, nýbrž hodnotit Záhoří. Tak pojďme na to!
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
Další chyba na Vápenici.