- 26. duben 2019
- 1276x
Než se pustíme do reportáže, zopakujme, že celý monitoring kolem gurmánství je rozdělen na dvě samostatné, vedle sebe probíhající části. Díváme se „na zoubek“ nejen regionálním restauracím, ale chceme uspokojit i ty z vás, kteří si raději zajdou spíše na pivo než na večeři do komfortnější restaurace. A mezitím pro vás čas od času připravujeme nějaké to překvapení v podobě návštěvy pizzerie, vegetariánské restaurace, letních zahrádek, máme za sebou monitoring Hanáckých slavností, průzkum vánočních trhů v Prostějově a koncem roku také přispěchali se silvestrovskou sondou do zahraničí. Provedli jsme již také comebacky v podání druhé hodnotící návštěvy, zda-li si provozovatel polepšil či pohoršil. K nim se ostatně již brzy vrátíme.
Připomeňme si také tradičně historii tohoto projektu, která začíná být již pořádně košatá. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci roku 2016, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu nadcházejícího letopočtu, načež druhý měsíc roku 2017 vyplnily hned dva díly a v březnu jsme se premiérově vydali k hostincům. Od té doby pokračujeme v pravidelném rytmu střídání.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí kliknout na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají potřebné informace i všech sedmačtyřicet doposud zveřejněných dílů.
Na Jedenáctce - Plumlovská
Jednoho teplého slunečného dne uprostřed dubna jsme si řekli, že je tak pěkně, že by byla škoda nejít do hospody. Kdysi jsme oba nezávisle na sobě zavítali na sympatický dvorek zkraje Plumlovské ulice, který je jak dělaný pro posezení nejen u piva v takovém dni, jako byl ten, kdy jsme zmíněný nápad dostali. Tak jsme se tam vypravili.
Na internetových stránkách jsme si prohlédli impozantní nabídku, která by nás měla čekat uvnitř (vína, pět druhů piv, míchané nápoje), a možnosti, které Bar Rubín Na Jedenáctce, jak zní úplný název podniku, poskytuje pro rodinné i firemní oslavy. V údivu jsme však zůstali stát už před masivními dřevěnými dveřmi. Problém spočíval v tom, že byly zamčené. Mezi několika cedulkami jsme našli takovou, která nám sdělila, že chceme-li vstoupit dovnitř, máme zavolat na uvedené telefonní číslo. Ještě jsme se dozvěděli, že se jedná o klubové zařízení, a pokud se stanete členy klubu a podpisem potvrdíte, že souhlasíte s podmínkami členství, můžete tam i kouřit. Krátce jsme zaváhali, jsouce nekuřáky, jestli se máme snažit proniknout přes tyto pokyny dovnitř a provokovat svým nekuřáctvím hostinec plný kuřáků. Ale vzali jsme všechny tyto informace jako výzvu, navíc jsme byli zvědaví, co nás za zavřenými dveřmi čeká, proto jsme zavolali. Ozval se nám mužský hlas s dotazem, co si přejeme. Vyjevili jsme přání dostat se dovnitř, byli vyzváni k posečkání, které bylo opravdu velmi krátké, a dveře se před námi otevřely...
Za nimi se nacházel dvorek s masivními dřevěnými stoly a lavicemi ozářený sluncem pozdního odpoledne, takový, jaký jsme si pamatovali z naší minulé návštěvy. Následovali jsme mladého muže dovnitř, do domku, který se táhl z Plumlovské ulice dozadu, až k pozemku náležejícímu zřejmě k bývalému hostinci Pod Žudrem. Na dotaz, co si dáme, jsme odpověděli také dotazem, co je k dispozici. „Pivo a panáky,“ zněla celkem logická odpověď. Ukázalo se, že pivo je na čepu jen jedno, litovelská jedenáctka Moravan. Dát si na úvod panáka se nám nechtělo, takže rozhodování bylo jednoduché, stejně jako o tom, kam se posadíme.
Zamířili jsme na sluncem vyhřátý dvorek. Ukázalo se, že stoly a lavice jsou dost zaprášené, asi jsme byli po delší době první, kdo je využil. Obsluhující viděl, že se snažíme nezbytně nutnou plochu trochu očistit a přispěchal s hadrem, aby nám situaci ulehčil. A za chvíli přinesl i sklenice s dobrou mírou i dobrou pěnou. Druhé pivo jsme si už nedali, a abychom ochotného mladíka odškodnili za to, že pro nás hospodu otevřel, dali jsme si i toho panáka. Výběr nebyl velký, ale z klasiky v podobě rumu, vodky, zelené, hořké a myslivce jsme zvolili poslední variantu.
Na náš dotaz, kdy chodí hosté, jsme se dozvěděli, že odpoledních pět hodin, kdy jsme se dostavili my, je hodně brzy, hosté chodí až večer, zato mohou posedět dlouho do noci. Bylo nám jasné, že v tak pozdní dobu ještě není to pravé počasí pro posezení venku, proto ty zaprášené stoly.
S tím, co jsme si o tomto podniku přečetli na webových stránkách i na Facebooku, však neměla dnešní realita společného vůbec nic. Kladně hodnotíme ochotu mladíka pustit nás dovnitř v pro něj neobvyklý čas (i když na dveřích visí oznámení s informací, že je otevřeno od 15 hodin) a jeho komunikativnost. Záporně naopak velmi malou nabídku a nepřipravenost usadit hosty za pěkného počasí venku. Uvnitř se nám zůstat nechtělo, nejen kvůli pěknému počasí, ale i nepříliš lákavému interiéru. Takže jsme zaplatili přesně stovku a řekli si, že zkusíme, jestli nás potká větší štěstí jinde.
Seřadíme-li požitky, kterých se nám dostalo při našem putování třemi hostinci, nejhůře dopadl ten první: Na Jedenáctce v Plumlovské. Realita a webové stránky se nemohou víc lišit. Kromě ochotného mladíka, který nám načepoval pivo, tam není nic, co by šlo pochválit. Takže dáváme
1 HVĚZDA
Přešli jsme Plumlovskou ulici a vydali se k výraznému nápisu Paletárna za Kubusem, za kterým se skrývá další venkovní posezení a neformální hospůdka, jejíž inventář je opravdu sestaven z upravených a nalakovaných částí palet. Bohužel i tam nás čekala zavřená brána, tentokrát bez telefonního čísla...
U Vzducholodě – Hliníky
A tak jsme vyrazili na místo vzdálené jen malý kousek od Paletárny. Naším cílem se stal hostinec U Vzducholodě za městskými lázněmi. Tam nás zavřená brána nečekala, tudíž jsme mohli zamířit rovnou dovnitř. Ještě předtím nás zaujal nápis Zelené velikonoční pivo na tabuli před vchodem, což bychom si určitě dali, bohužel se mělo čepovat až o den později.
Už na první pohled působí hostinec sympaticky. Vnitřní prostory se dělí na dvě části, do levé vejdete z chodníku a z níž můžete přejít, pokud budete pokračovat rovně dál, na malý dvorek s vybudovaným posezením, a na pravé části je pípa, televizní obrazovka a stůl štamgastů. Celkem se při plném obsazení vejdou ke stolům na čtyři desítky hostů, nepočítaje ty, kteří si mohou posedět za pěkného počasí venku. Takže kapacitou se nejedná o až tak malý hostinec. Stěny jsou vyzdobeny historickými reklamními tabulemi, což působí spolu s rozděleným prostorem docela útulně.
Sotva jsme se usadili, přispěchala paní hostinská s dotazem na naše přání. Dali jsme si Zubra, dostali jej ve stylové sklenici, ve které vynikla jantarová barva i přiměřeně hustá pěna. A protože čas pokročil, zeptali jsme se i na něco k zakousnutí. Zvolili jsme první ze dvou možností, a sice chléb s tvarůžky, a udělali jsme dobře. Klobásu ochutnáme snad příště. Chléb byl namazaný máslem a pokrytý na kousky nakrájenými tvarůžky, posypanými cibulí, paprikou a pepřem. Přesně to nám chybělo k dobrému pocitu z prostředí i zlatého moku.
Vydali jsme se i na obhlídku místa úlevy. Uličkou vlevo od barového pultu se dostanete na místo samé. Druhá možnost je projít pár kroků dvorkem a vejít do chodby zvenčí. Na chodbě nás pobavil nápis, s jehož zněním vás musíme seznámit: „Když tě někdo naštve, počítej do desíti. Až budeš u osmičky, tak mu jednu flákni. Nebude to čekat.“ V žádném případě vás ale nechceme vybízet, abyste se tímto nápisem důsledně řídili. Jinak WC je slušné, přiměřené poměrně skromnému hostinci, nechybí papírové ručníky ani teplá voda.
V hostinci U Vzducholodě v Hliníkách nás potěšilo dobře načepované pivo, příjemná paní hostinská a hlavně chléb s pikantními tvarůžky. Asi jsme nebyli sami, komu se zde líbí, uvnitř bylo docela plno a pár lidí sedělo i venku na sluníčku.
U Vzducholodě v Hliníkách, přestože se jedná o skromný hostinec, jsme se cítili dobře. Příjemná paní hostinská, dobré pivo (ale jen jeden druh na výběr), jednoduché, ale dobré občerstvení k pivu, hodnotíme
2,5 HVĚZDY
U Vzducholodě – Wolkerova
Když už jsme byli u obcházení hostinců, přidali jsme i další „vzducholoď“, kterou najdete ve Wolkerově ulici, naproti vyústění ulice Tylovy. Obě vybudoval stejný majitel a proto mají v interiéru řadu společných rysů. Příchozího přivítá posezení na chodníku před hostincem, odtud vstoupí do malého výčepu, kam se kromě pultu vejde již jen stůl štamgastů. Pokud nejste jedním z nich, musíte projít do většího lokálu vlevo s kapacitou 30 až 40 hostů. Při návštěvě hodnotitele byl stůl štamgastů zaplněný, několik hostů posedávalo venku, velký lokál byl prázdný.
Z nabídky piva byl na výběr buď desítka Gambrinus, nebo jedenáctka Rychtář. Volba padla na jedenáctku, a abychom přehlušili svoje zklamání, že ani tady nedostame zelené pivo, objednali jsme si k tomu alespoň jednu „zelenou“.
Cestou na místo úlevy je nutné projít přes poměrně neutěšenou místnost, která byla dříve zřejmě hernou. WC je ale čisté, vybavené mýdlem a papírovými ručníky a s teplou vodou.
Paní hostinská byla příjemná, profesionální, ale ke štamgastům zřetelně víc přátelská než k hodnotiteli, kterého viděla poprvé, což jí nehodláme vyčítat. Uklidňujícím dojmem působilo logo Agelu na její bundě, člověk má pocit, že v případě, když jej postihne náhlý zdravotní problém, bude v dobrých rukou...
U druhé ze „vzducholodí“ ve Wolkerově ulici mají sice dva druhy piva, ale chybělo nám tam trochu víc přátelské atmosféry a útulnějšího prostředí vztahujících se i na náhodného návštěvníka, dáváme proto
2 HVĚZDY
Shrnutí - celkový dojem
Jak hodnotit dnešní túru po menších hostincích? Každý zvlášť, nebo dohromady? To asi ne, někomu bychom ublížili. Jednoznačně nejslabší bylo místo v Plumlovské a nejpříjemněji jsme se cítili U Vzducholodě v Hliníkách. Paletárnu musíme pro tentokrát ještě vynechat, pohledem přes plot vypadala lákavě, ale víc o ní zatím nevíme...
Před nedávnem jsme se zmínili, že už jen těžko hledáme hostince, o kterých by bylo možné něco napsat. U dvou takových jsme naposledy pohořeli, neboť při jejich návštěvě jsme si dali dvě piva, sepsali dva odstavce, což je však na zaplnění hodnotitelské stránky málo. Tudíž jsme nezajímavé zlatavé moky vytěsnili z paměti a použili klávesu Delete. Další pokus jsme učinili nedávno. Chodíváme poměrně často kolem velké prodejny Hruška. Ve stejném objektu sídlí kdysi poměrně známá Restaurace Záhoří. Věděli jsme, že už tam dlouho nefunguje, to bychom se o ní určitě doslechli, ale jako hostinec je snad provozovaná stále. Tak jsme to zkusili... Ještě informace pro ty čtenáře, kterým název Hruška nic neříká. Víte, kde se nachází Družba? Jeden z prvních, ne-li úplně první prostějovský opravdu velký supermarket naproti škole v ulici Dr. Horáka. Kdysi oceňovaný pro svoji prostornost, později převálcovaný nově postavenými hypermarkety, střídající provozovatele, zakotvený u řetězce Hruška, který se v našich krajích moc nevyskytuje, ale například na severní Moravě na něj narazíte na každém kroku. Ale nepřišli jsme nakupovat, nýbrž hodnotit Záhoří. Tak pojďme na to!
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
Další chyba na Vápenici.