Jak ve zdraví přežít dlouhé manželství?

Nedávno jsem se setkal se dvěma manželskými páry, které spolu oslavily úctyhodná výročí. Zatímco „diamantoví“ Dobešovi z Dřevnovic zatím prožili šedesát společných let, „platinoví” Tomkovi z Vrahovic si řekli ano už před neuvěřitelnými sedmdesáti lety. V tomto směru jsou současnými světovými rekordmany Indové Karam (107) a Katari (100). Ti jsou svoji neuvěřitelných 87 let.

Z toho vyplývá, že nyní stoletá babička Katari se vdávala už ve svých třinácti letech! Nedá se tedy předpokládat, že by do manželství vstoupila „po zralé úvaze“, v době, kdy už si „stihla užít své“. To jsou přitom hlavní důvody, proč se dnešní mladí do manželství právě nehrnou. Přestože se žení a vdávají ve věku, kdy by už  mohli vědět, do čeho jdou, často jim manželství dlouho nevydrží. Jak to, že se to lidem, kteří se brali podstatně mladší, povedlo?

Po diskuzích s diamantovým a platinovým párem mě napadá několik vysvětlení. Především tito lidé prokoukli jedinečné tajemství přírody, že modřejší nebe a zelenější trávu nikde jinde nenajdou a pochopili, že na světě jim štěstí „na věčné časy“ prostě nikdo nikdy nezajistí. S nadhledem pak pohlíží na drobné prohřešky svého partnera, neboť dobře vědí, že ani oni nejsou dokonalí. Pokud se o něco přou, pak s vědomím, že s nikým jiným by se tak hezky nepohádali. Na druhou stranu jsou připraveni jeden druhého vyslechnout a pokud o to má partner zájem, tak se mu pokouší i pomoci. Aby se pak dlouho vydrželi mít rádi, vzájemně o sebe pečují, příjemně se překvapují, navzájem se chválí, společně se smějí a nosí si drobné dárky.  Zkrátka je jim ctí chovat se k tomu druhému tak, jak oni sami kdysi snili, že by se někdo mohl chovat k nim...

Není vyloučeno, že pokud stejně tak budete činit i vy, existuje šance, že se po boku svého partnera dožijete opravdu požehnaného věku. Přitom nikoho nepřekvapí, když si i po tolika letech manželství budete říkat: „Ano, lásko. Děkuji, miláčku. Tady máš čaj, ty můj poklade.“ A přitom nebudete muset nikomu vysvětlovat, že se tak hezky oslovujete hlavně proto, že jste už před třemi lety zapomněli, jak se ten váš miláček vlastně jmenuje...