- 21. srpen 2013
- 2407x
Ano, vypůjčil jsem si název jednoho českého filmu, ale myslím si, že k dnešnímu tématu se hodí zcela adekvátně. Chtěl bych se totiž podívat na záležitost starou právě v neděli 25. srpna přesně pětačtyřicet let. Jedná se o událost, která byla později nazvána „Prostějovská krvavá neděle“ a souvisí s okupací „spojeneckými spřátelenými armádami“ v roce 1968.
Vracíme se ke „krvavé neděli“ každý rok, myslím si, že právě v roce kulatého výročí nelze tuto děsivou záležitost v prostějovských dějinách opět opomenout, ale protože se o ní bude jistě mluvit detailně i na jiných místech, zkusím se na ni na tomto místě podívat v širším rozhledu.
Přece jen ale pro zopakování uveďme, že na základě střelby sovětské okupační armády byli zastřeleni: na Vojáčkově náměstí Josef Boháč, dělník v podniku Sigma Lutín - 22 let, na nám. 9. května (dnes T.G. Masaryka) Marta Říhovská, v domácnosti - 27 let, na Žižkově náměstí Ladislav Lang, hlídač mlýna v Čechovicích, člen KSČ - 70 let. Dalších devět Prostějovanů - Marie Vratková, Jan Zatloukal, Jan Klapka, Jaroslav Kokeš, Marie Ošťádalová, Františka Bobková,Jan Matečný, Jaroslav Slatinský, Ferdinand Hochvald bylo zraněno a později ošetřeno v OUNZ Prostějov na tamním chirurgickém oddělení.
To byly tedy oběti, a kdo byli vrazi? Prvoplánově to byli ti prostí vojáčkové na tancích, ovšem to byla především „ucha“ dirigovaná někým a spoušť prostě mačkala ve zmatku, nervozitě způsobené mimo jiné hladem a stresem ze svých velitelů. Velitelé jsou právě zodpovědní daleko víc, neboť jejich zmatenost především způsobila, že se ve městě střetly dvě kolony okupační armády, které skočily na špek prostějovským občanům, kteří zamazali směrové tabule. Velitelé tomu ale zabránit měli, i když možná i kvalita vzájemné komunikace a komunikační techniky sovětské armády zmatku jistě nemálo pomohla.
Za vrahy morální lze ale především považovat „spřátelené“
sovětské politiky, kteří byli schopni nejdříve vyhrožovat Dubčekovi a spol. a pak sem vrhnout těžkou techniku Varšavské smlouvy a rozšlapat něco, co bylo nazváno „pražským jarem“, nebo „obrodným procesem“.
Zde si dovolím odbočku. Již jsem se setkal i v písemné formě s názorem, že socialismus prostě reformovat nelze a že jedinou možností, kdyby tedy nepřijely tanky, bylo svrhnout komunistické vedení a pokusit se o vytvoření skutečné demokracie bez vedoucí úlohy KSČ. Upozorňuji také na to, že se opět objevily spekulace, že tehdejší vedení KSČ mělo připraveny pracovní tábory pro příliš rebelující a o nesocialistickou demokracii se snažící spoluobčany. Znovu opakuji, jde o spekulace a o ono pověstné kdyby, neboť tanky přijely a byl konec. Ale vraťme se zpět k výčtu vrahů.
Za vrahy lze bohužel považovat nejen příslušníky cizích mocností, ale bohužel i naše spoluobčany. Ano, mám na mysli ty, kteří byli schopni sesmolit taková svinstva jako zvací dopis sovětským soudruhům a následně pak provádět další svinstva, kolaboraci s okupanty, vyhazování spoluobčanů z práce za postoje v roce 1968 a dělání pekla jejich rodinám. Zde prosím hlavně i prostějovské pamětníky, můžete si snad sami zavzpomínat, kdo tehdy kde stál, jak se choval a jak se později po okupaci zachoval. Myslím si, že by ještě dnes bylo možno sepsat velmi mnoho zajímavých, ale bohužel také smutných příběhů o pronásledovaných lidech a bohužel i nechutných příběhů o nejrůznějších jedincích, pro které se slovo člověk snad ani nehodí.
Za vrahounský plivanec do tváře všech obětí „krvavé neděle“ pak považuji i komunistickou slátaninu, která vyšla na začátku tzv. normalizace v březnu 1971 pod názvem „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, kde všechny oběti z celé republiky dostaly cejch kontrarevolucionářů. Tento paskvil doporučuji číst jen s prázdným žaludkem, jinak hrozí nebezpečí zvracení.
Na závěr bych chtěl odcitovat část textu, který vyšel v prostějovském tisku hned po krvavé neděli 25. srpna 1968. Má název „Žalujeme světu“ a píše se v něm mimo jiné toto: „Žalujeme vrahy. Žalujeme proto, aby bylo provedeno šetření a trestní zákrok proti známým i neznámým vrahům... Žalujeme podle práva poškozeného, podle práva sirotka, matky a otce, bratra a sestry…“
Dne 25. srpna uplyne pětačtyřicet let od „krvavé neděle“
a pětačtyřicet let od tohoto provolání v tisku. A já se ptám: jsou opravdu potrestáni všichni vrazi našich třech mrtvých
a devíti postřelených, vrazi všeho druhu, skuteční i ti morální. Domnívám se, že zdaleka ne a bohužel na vše i jejich vinu sedá prach času a zapomnění.
Nezbude nic jiného, než si na ně vzpomenout položením květiny u pomníčku padlých a věřit alespoň ve spravedlnost boží. O historickém, ale i jiném svědomí některých jedinců na Zemi si nedělám žádné iluze. Bohužel...
Další chyba na Vápenici.