„NA DOVOLENOU K MOŘI BYCH V ŽIVOTĚ NEJEL. ČUNÍN JE MI VZÁCNĚJŠÍ“

Člověk by měl co nejvíce cestovat už jen proto, aby se ujistil, že doma je to stejně nejlepší. Dokonalým ztělesněním této pravdy je námořní kapitán Pavel Kocian. Muž, který hovoří dvanácti světovými jazyky, navštívil za svůj život neuvěřitelných sto patnáct zemí světa! Letos v červnu oslavil sedmdesáté narozeniny. Přitom už před jedenácti lety trvale zakotvil na Stražisku. Většinu času tak tráví na milované chalupě, kde udržuje dokonalý pořádek a žije obklopen starými námořními mapami, africkými maskami i spoustou knih. Právě zde si s ním Večerník společně povídal o uragánech, vzpourách i oblíbených přístavech postavených ve francouzském koloniálním stylu. A byl to rozhovor skutečně veskrze zajímavý... 

* Pocházíte z Prostějova. K nejbližšímu moři je to od nás dosti daleko. Snil jste už v mládí, že se stanete námořníkem?

„O svém budoucím povolání jsem měl jasno asi od pěti let. (úsměv) Když jsem se pak naučil číst, hltal jsem knížky jako Dva roky prázdnin nebo Bílá velryba, ve kterých moře hrálo hlavní roli. Vždycky mě to na něj táhlo a na rozdíl od jiných se mi největší přání brzy také vyplnilo.”

* Co na tyto vaše představy říkali rodiče?

„Vyrůstal jsem pouze s maminkou, která z toho nijak zvlášť nadšená nebyla. Bohužel rok po mé první plavbě zemřela...“ 

* Dětský sen je jedna věc, jeho splnění pak druhá. Jak jste se stal námořníkem?

„Po studiu na prostějovském gymnáziu jsem si podal přihlášku k Československé námořní plavbě a vyšlo mi to. Měl jsem štěstí, plavba se tehdy rozšiřovala, potřebovali nové lidi a líbilo se jim, že mám maturitu. Asi půl roku jsem ale běhal po doktorech a absolvoval řadu zdravotních prohlídek. Pak už šlo vše rychle. V dubnu 1963 jsem se poprvé nalodil na loď pojmenovanou Kladno a s ní v čestné funkci plavčíka-kuchtíka zamířil na Kubu. Tehdy se tam jezdilo často. Od nás se na ostrov Fidela Castra vozilo všechno od špendlíků až po lokomotivu. Zpátky jsme přiváželi hlavně cukr, doutníky a měděný koncentrát. (smích)“

* Jaký to byl pocit, když jste se poprvé ocitl na moři? 

„Ve chvíli, kdy jsme vypluli, stále jsem koukal, co se bude dít. Jedna věc je o něčem číst, jiná to prožít na vlastní kůži. Bylo to prostě splnění mého snu!“

* V takových romantických chvílích obvykle člověka skolí mořská nemoc. Byl to i váš případ?

„To víte, že ano. Neznám nikoho, komu by se mořská nemoc vyhnula. U mě trvala asi dva dny, pak vše naštěstí přešlo a už se mi nikdy nevrátila. Ale znám řadu lidi, kterým se mořská nemoc neustále vracela. Z urostlých mužů dokázala nadělat hotová ´tintítka´. Takoví lidé pak museli na plavby po mořích do konce života zapomenout.“  

* Předpokládám, že na moři se vám nevyhnuly ani hurikány. Jaký byl ten nejhorší?

„Bylo jich skutečně dost. Asi tím úplně nejhorším jsme projeli právě už během mé první plavby. Jmenoval se Flora a zdevastoval téměř celé pobřeží Kuby. A nejen tam. Až sto padesát kilometrů do vnitrozemí bylo vše pokryto mořskou solí. Absolutně před ním nebylo úniku. Předpovědní modely tehdy nefungovaly tak jako dnes, uragán se řítil rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu a ve srovnání s tím plula loď směšně pomalu. Něco podobného si asi nikdo neumí ani představit, například na tlustých kolejnicích nám to nadělalo suky!“

* Vycházeli jste v takových podmínkách ven na palubu? 

„Museli jsme. Pořád bylo co opravovat. Řešilo se to tím, že se po palubě rozhodily sítě. Nejenže se jich člověk držel, také se k nim připoutával pomocí karabin. Jinak by ten hurikán kohokoliv smetl do moře.“

* Měl jste tehdy strach, že se potopíte?

„Na strach není na moři nikdy čas! Až zpětně si uvědomíte, co vše se mohlo stát, ale v tu chvíli pouze řešíte, co kde ´hoří´. Tam je třeba něco přivázat, někde zase opravit. Tenhle kolotoč navíc trvá čtyřiadvacet hodin denně, po dvou dnech jste tak umlácení, že usnete i po krk ve vodě. Pravdou je, že barák by se v takovém uragánu už dávno sesypal, ale dobře stavěná loď to vydrží. (úsměv)“

* Byla jiná situace, kdy už jste si myslel, že musíte klesnout ke dnu?

„To riziko je pořád. Říká se, že každý námořník má pod hladinou svůj kámen, někdo ho najde a jiný ne. Mně se to nikdy nepovedlo. Asi nejblíže jsem tomu byl asi po patnácti letech na moři. Tehdy jsem na lodi dělal navigačního důstojníka. Převáželi jsme měděný koncentrát, který se začal v nákladním prostoru samovolně přesouvat. Loď se naklonila k jedné straně, chybělo asi deset centimetrů a my šli ke dnu. Naštěstí se podařilo přesunu materiálu včas zabránit. I po té ale loď zůstala hodně nakloněná a byla téměř neovladatelná. Navzdory tomu se nám podařilo zakotvit v přístavu, což byl za těchto okolností malý zázrak.“

* Postupně jste prošel řadou funkcí, až se stal kapitánem. Co k tomu bylo potřeba?

„Po prvním roce na moři jsem se přesunul do námořní školy v Oděse, kde jsem šel hned do druhého ročníku a strávil v bývalém Sovětském svazu necelé tři roky. Z Československa nás tam tehdy studovalo deset. Naučil jsem se plno věci, k nimž bych se u nás nikdy nedostal. Studoval jsem navigaci, astronomii, mechaniku, stavbu lodí, pokyny na moři, ale třeba i mezinárodní právo a další. Jinak to ovšem je hlavně o praxi. Než vás připustí ke kapitánským zkouškám, musíte na moři v různých funkcích strávit řadu let. U mě to trvalo šestnáct roků.“

* Jezdil jste po celém světě, ale zároveň jste se stále vracel do Prostějova, kde jste trvale bydlel... 

„Námořníci většinou na moři strávili devět měsíců v kuse, tři měsíce pak byli doma. Někdy to ale bývalo i méně.”

* Jak se za takové situace dá žít rodinný život?

„Jednoduché to určitě nebylo. Naštěstí se už tehdy povolovaly spolujízdy manželek i dětí na lodi. Například plavba na Kubu i s nakládáním a vykládáním zabrala dva měsíce, což bylo ideální. Když však dcery šly do školy, bylo vše samozřejmě čím dál horší.”

 
* Jak jste se vůbec seznámil se svojí manželkou?

„Tak o tom bych se tedy moc nerozšiřoval.. (úsměv). Prozradím jen to, že jsme se brali na tehdejší dobu relativně pozdě, mně bylo třiatřicet a ona byla o tři roky mladší. Máme spolu dvě dcery, které tak už v mládí byly například na Kubě, v Číně, v Kanadě, v USA a dalších zemích. Na nákladní lodi pak měly k dispozici bazén, kinosál, saunu, bylo to pro ně prostě eldorádo. Myslím, že je cestování bavilo, jedna z nich dokonce vystudovala management cestovního ruchu.“

* Říká se, že správný námořník má v každém přístavu jednu milenku. Jak to bylo u vás?

„Já jsem měl v každém aspoň dvě! (smích) Samozřejmě, že si dělám srandu, tyhle představy o životě námořníka vychází ze špatných filmů, které nemají s realitou vůbec nic společného. Služba na lodi obvykle trvá šestnáct hodin, po jejím skončení jste tak utahaní, že se akorát osprchujete a jdete spát. Navíc doba, co se stojí v přístavech, se díky mechanizaci výrazně zkrátila. Moderní jeřáby naloží třeba i šest tisíc tun obilí za hodinu.“

* Celý život jste strávil na nákladních lodích. Netáhlo vás to někdy na ty dopravní?

„Ani ne. Mně to tak vyhovovalo, všechny lodě jsou v podstatě stejné, posádka má úkoly stejné a pasažéři jsou vlastně jen jiný druh nákladu.“

* Navštívil jste celkem 115 států. Máte mezi nimi nějaký svůj oblíbený?

„Každý má něco do sebe... Kdybych měl říct, kde jsem se cítil nejlépe, tak to bylo asi ve Skandinávii. Tam je vše umetené a přehledné. Lidi jsou milí a je na ně spolehnutí. Mám rád pořádek, takže mi to tak vyhovovalo. Pravdou je, že v některých zemích dbají na pořádek až úzkostlivě. Například v Singapuru jste za pouhé odhození cigarety dostali pořádně mastnou pokutu. A že by tam někdo třeba plivl na zem, tak to bylo naprosto nemyslitelné. Podobné je to v Japonsku. U eskalátorů v nákupních centrech třeba stojí děvčata a neustále čistí madla. Naopak na takové Kubě je zase hrozný bordel, který vyvažuje srdečnost a bezprostřednost místních obyvatel.“

* A máte nějaký oblíbený přístav?

„Líbí se mi všechny přístavy, které jsou postaveny ve francouzském koloniálním stylu. Jde například o Kapské město a Durban v Jihoafrické republice či New Orleans ve Spojených státech amerických. Dýchne tam na vás opravdová romantika...(líbezně se pousměje)“ 

* Předpokládám, že na zámořských lodích jste si na svou dobu vydělal velké peníze. Bylo to tak?

„Na to, co lidé tehdy brali v Československu, šlo opravdu o dost. Nesmíte však zapomenout, že člověk žil i v západním světě a tam tyto peníze utrácel. Vše tam bylo výrazně dražší. Navíc ty peníze nebyly lehce vydělané. Třeba v Murmansku jsem zažil pětatřicetistupňové mrazy, v kabině mi třeba zamrzl kbelík s vodou. V tropech jsme pak zažívali opačný extrém.“

* Jako kapitán jste také určitě měl dost velkou odpovědnost...

„Ano, člověk byl pořád jednou nohou v kriminále. (úsměv) Byla to práce na čtyřiadvacet hodin denně. Člověk měl na starosti úplně vše od toho, aby měla posádka co jíst, až po řešení nejrůznějších kritických situací. Nejhorší ale bylo hádat se s odbory. Na lodi se vždy našel nějaký ten ´advokát chudých´, který si myslel, že se části posádky děje nějaká křivda. Své dělala i skutečnost, že se kvůli šetření na lodích neustále snižoval stav posádky. Na stejnou práci nyní musí stačit třeba i o třetinu méně lidí, než tomu bylo, když jsem začínal. Nemůžete se divit, že lidé jsou napnutí, utahaní, nervózní...“

* Hrozila na vaší lodi někdy vzpoura?

„Vzpoura přímo ne, takového vzbouřence jsem měl právo zatknout a zavřít někam do ´ajnclíku´... (smích) Ale k tomu jsem nikdy sáhnout nemusel. Ovšem nejrůznější vyjednávání byla někdy dost únavná.“

* Jakou roli v atmosféře na lodi hraje ponorková nemoc?

„Obrovskou. Při ponorkové nemoci vám na tom druhém vadí úplně vše. Třeba i to, jak si čistí zuby... A tak například jeden člen posádky vydával při otevření piva charakteristický zvuk. Na pevnině by to každý přešel s pochopením, ale na moři tím po nějaké době začal ostatní tak štvát, že ho chytili pěkně pod krk a důrazně mu vysvětlovali, ať už toho nechá. (úsměv) Nejhorší ale bylo, když se někdo uzavřel do sebe. To bylo skutečně zle.“ 

* Našel jste na moři to, co jste tam hledal a o čem jste jako kluk snil?

„Dá se říci, že ano. Samozřejmě, že ty romantické představy vás brzy opustí a zůstane hlavně ta běžná dřina. Nicméně musím říct, že každý den, který jsem na moři strávil, byl jiný. Vše se neustále měnilo, člověk musel řešit různé problémy a prostě improvizovat. To mě nesmírně bavilo, nedokázal jsem si představit, že bych chodil každý den do stejné továrny a tam dělal neustále pořád to samé dokola.“

* Nyní jste zakotvil na Stražisku. Jak se vám tu líbí?

„Moc. A to nejen na Stražisku, ale i v jeho okolí. Pořád zde mám co objevovat, se psy chodím třeba na Bělák nebo až do Seče. Ostatně vždy jsem tvrdil, že skončím právě tady, a tak se i stalo. Nejprve jsem na Stražisko jezdil na ryby, pak zde koupil chatu a po roce 2003, kdy manželka zemřela, jsem se na sem odstěhoval natrvalo.“

* Nestýská se vám na tomto „suchém“ místě po moři?

„To víte, že bych si občas na lodi rád projel, ale jednou se prostě tlustá čára za minulostí udělat musí... (úsměv) Víte, když do nějakého přístavu přijíždíte poprvé, je to pro vás exotika. Pokud tak činíte už podesáté, nic zvláštního už tam nevidíte. A abych jel k moři jen tak na dovolenou?  Tak to ani nápad, to je mi Čunín vzácnější!“

kdo je pavel kocian...

Narodil se 18. června 1944 v Prostějově. Studoval základní školu na Husově náměstí, po maturitě na prostějovském gymnáziu nastoupil do zaměstnání v Československé námořní plavbě. Později pracoval pro Řeky, Číňany, Malťany, Izraelce, Dány, Švédy a naposledy pro Holanďany. V roce 1999 odešel do důchodu, ve kterém si přivydělával opravováním navigačních přístrojů v Chorvatsku, tlumočením a výukou cizích jazyků. S manželkou Ivou, která učila na prostějovské „obchodce“, má dvě dcery - Ivu (37) a Blanku (36). Je i čtyřnásobným dědečkem, nejmladšímu vnukovi Františkovi jsou tři roky. Mezi jeho velké záliby patří jazyky, domluví se rusky, polsky, německy, anglicky, francouzsky, švédsky, dánsky, norsky, španělsky, hebrejsky, čínsky a chorvatsky. V současné době ze všeho nejraději chytá ryby a chodí na dlouhé procházky se svými dvěma drsnosrstými jezevčíky.