„BYL TO PO DLOUHÉ DOBĚ SVÁTEK SPORTU A JÁ NECHYBĚL,“

Rok 1988 byl pro Zdeňka Nenadála, co se týče sportovních výsledků, nejpamátnější. V létě se premiérově stal oštěpařským mistrem Československé republiky mezi dospělými, na podzim pak na vlastní kůži prožil olympijskou atmosféru, navíc až v osm tisíc kilometrů vzdáleném jihokorejském hlavním městě Soulu. Vedle odlišné kultury a prostředí byl svědkem i první medaile Jana Železného pod pěti kruhy, jenž až posledním pokusem soutěže přišel o zlato. V současnosti tráví dny u Jaderského moře v deltě nejdelší italské řeky Pád, kde půjčuje rybářské lodě. Právě odtamtud poskytl PROSTĚJOVSKÉMU Večerníku exkluzivní rozhovor...

Nedávno se ve švýcarském Curychu konalo atletické mistrovství Evropy. Měl jste možnost sledovat výkony svých nástupců v oštěpu?„Evropský šampionát jsem viděl a hodně mě potěšilo, že máme v této disciplíně následovníky. Barbora Špotáková je velice důstojnou vyslankyní Dany Zátopkové, celou sezonou prošla bez prohry a tak tomu bylo i na samotném mistrovství. No a Víťa Veselý je to samé, akorát si myslím, že se potýkal s nějakým zraněním, což mu nedovolilo plně závodit a připravoval se na každý závod zvlášť. Honza Železný to dělal také, protože ho doprovázely zdravotní problémy a tak má bohaté zkušenosti. Bohužel Fin měl svůj den a ta jeho série dokazovala jen to, že ten den na něho nikdo neměl. Víťovo stříbro je těžce vydřená medaile a jen můžu blahopřát.“

 Čím to může být, že je to pro Českou republiku takto úspěšná disciplína?

„V historii našeho oštěpu není kromě Dany zase až tak moc zvučných jmen. Zvrat nastal až s Honzou Železným. Před ním se tady sice taky házel oštěp na slušné úrovni, Zdeněk Adamec měl rekord přes devadesát metrů, Pepa Hanák přes osmdesát metrů, ale byl to starý typ oštěpu. Ten zmíněný zlom a změna typu zastihla oštěpaře nepřipravené. Někteří se s tím už nenaučili házet nebo už končili svoji kariéru. Honza ukázal světu, že není potřeba mohutné postavy a že oštěp je technická disciplína. Zavedl novou techniku hodu, kterou se doposud snaží všichni kopírovat.“

 Vy jste to téma již načal. Za uplynulá desetiletí se měnily typy oštěpu, v čem nastal hlavní rozdíl?

„Já jsem měl možnost zaházet si oběma typy, tím starým typem jsem měl ´osobák´ 76,34 metru a neměl jsem problém s přechodem na nový typ, kterým mám hozeno i 80,78 metru. Změna nastala, když Němec Uwe Hon hodil nový světový rekord 104,80 metru, což je přes celé hřiště a byla ohrožena bezpečnost lidí na druhé straně stadionu. Starý typ plachtil a po dopadu ještě několik metrů ‚jel‘ po trávě. V sezoně 1985-1986 tak došlo k úpravě, že se posunulo těžiště o několik centimetrů dozadu. To způsobilo, že se špice oštěpu po dosažení vrcholu hodu začala překlápět k zemi a oštěp se zabodl. Tím se také zkrátila délka hodu.“

 Pozorujete i další vývoj v této disciplíně?

„Změny už nenastaly žádné, oštěp se prostě musí zahodit co nejdál, aby se vyhrávalo. (smích) Dřina je to vážně pořád stejná, akorát se změnila technika hodu, ale ne nijak zásadně.“

 Vaším vrcholem kariéry byl už zmíněný rok 1988. Zúčastnil jste se olympiády v Soulu, jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

„Odpověď bude možná trochu zmatečná, protože i po těch letech toho mám plnou hlavu a uspořádat si myšlenky není jednoduché...(úsměv) Ano, v roce 1988 jsem se zúčastnil letních olympijských her v Soulu a byla to zkušenost na celý život. Byl to můj první a poslední takový velký závod. Já kluk z Otaslavic jsem se dostal na takové závody, bylo to něco nepředstavitelného! Bohužel jsem zaplatil nováčkovskou daň, ale vůbec toho nelituji. Předcházející olympiáda v Moskvě 1980 s sebou nesla bojkot západu, olympiáda v Los Angeles 1984 pro změnu bojkot východu a tak se na Soul připravovala spousta sportovců... Byl to po dlouhé době svátek sportu a já tam při něm nechyběl!“

 Čím vás jihokorejská olympiáda tak obohatila?

„Potkal jsem tam všechny velké hvězdy světového oštěpu a měl možnost si s nimi zaházet. Bylo to před převratem a tak jsem přímo hltal, co se kde děje... (smích) Také jsem spoustu věcí nafotil, protože v Soulu byly věci, které jsem v životě neviděl. No prostě, jak se říká v Otaslavicích, tak jsem chodil ‚s otevřenó hubó celé deň‘. Bohužel jsem se již nikdy na tato místa nevrátil, hodně by mě zajímalo, jak to tam po takové době vypadá...“

 Stal jste se rovněž mistrem republiky, cítil jste se jako československá jednička či dvojka za Honzou Železným?

„Mistrem republiky jsem se stal v letech 1988 a 1989, vždy jsem ale byl dvojka a Honza jednička. Jej jsem porazil jen jednou.“

 Co poté zapříčinilo váš poměrně brzký konec kariéry?

„No to je vždy tak trochu ošemetné téma, ale já s tím nemám problém. Začalo to klasicky zraněním levého kolena, což spustilo lavinu dalších zdravotních problémů, jakými bylo natržení mezižeberních svalů či posunutí obratlů. Následovalo to, co muselo, pokles výkonu. I s tímto jsem ještě měl hozeno solidních pětasedmdesát metrů, ale na pražské Dukle bohužel usoudili, že jsem již neperspektivní a musím uvolnit místo mladým. Tím byl Slovák a tak trochu to zavánělo nacionalismem, jeho otec byl vysokým důstojníkem. A tak jsem v roce 1991 odešel a nastoupil jsem k vojenské polici. Tuto službu jsem dělal dlouhá léta, mám za sebou několik misí a i zde jsem mimo jiné uplatnil to, co jsem se naučil ve sportu.“

 Kde všude jste byl na misích?

„Poprvé jsem byl na misích v Iráku, konkrétně v letech 2004 až 2006 u města Basra, kde ležela irácká letecká základna Šajba a také náš kontingent vojenské policie. Tady jsem byl instruktorem pro výcvik irácké policie v oboru sebeobrana a dopravní služba, v létě teplota ve stínu přesahovala padesát stupňů Celsia. Další problém byl v tom, že naši studenti z řad irácké policie byli někteří totálně negramotní, další jen částečně, takže velmi těžká práce je něco naučit. Mohl jsem tuto zemi projet, je to jen poušť, kde hoří zemní plyn. Každé ráno krásně svítí sluníčko, ale na obzoru obrovský smogový smrdutý mrak... A jak sleduji televizi tak je to tam pořád stejné a možná je teď ta situace ještě mnohem horší. Dále jsem byl v letech 2010 a 2011 v kontingentu, který ukončil působnost české armády v Kosovu, takže se jednaloo velké stěhování. I se sportem jsem projel kus země a všude jsou lidé stejní.“

 Počátkem roku jste oslavil padesátiny, jak se na tento věk cítíte?

„Padesátka je jen číslice označující můj věk, jinak jsem pořád v mysli klukem, co měl rád sport a hlavně oštěp...(úsměv) Bohužel už logicky neudělám některé věci, co jsem zvládl před třiceti léty. V životě jsem měl ale dost štěstí a potkal ty správné lidi. Mezi nimi i nejlepší ženskou na světě, kterou jsem si vzal a ona stála za vším, co se mi podařilo i nepodařilo. Jmenuje se Marcela, jsme spolu už více než pětadvacet let a neměla to se mnou jednoduché...(smích) Máme dvě děti, bohužel jim sport nic neříká, ale už jsem dvojnásobný děda a tak mi svitla ´náděj´, že alespoň vnuk nebo vnučka sportovat začnou. Je jedno v čem, hlavně něco! Dnešní mládež totiž bohužel zná jen počítač nebo telefon, což zrovna já nemusím...“

 Nyní trávíte poměrně dost času v zahraničí. Co je vaší pracovní náplní?

„V armádě jsem si odsloužil svoje, a tak jsem odešel do zálohy. Jelikož nejsem zvyklý sedět doma se založenýma rukama a jeden kamarád mi nabídl práci v Itálii, tak jsem moc neváhal a šel. Jsem v malém italském městečku Porto Viro, které leží na deltě Pádu. Tady půjčuji našim rybářům lodě, se kterými jezdí po řece Pád a chytají zde ryby. Dále jim zabezpečuji veškerý servis. Práce je to náročná, jsem půl roku mimo domov, ale baví mě.“

 Jak často tedy zavítáte do Prostějova?

„Prostějov navštěvuji docela často, mám ve městě sestru, za kterou pravidelně jezdím, a ona zas za mnou. Manželka má zase bratra, který také žije v Prostějově, a tak mám dost důvodů na Hanou jezdit. Někdy zajdu na stadion, kde to všechno začalo, a pořád tam vidím svého prvního trenéra ‚Stréca‘ Míťu Zikmuda, který mě zasvětil do všech vrhů. A tak vždycky trochu nostalgicky zavzpomínám a jedu zpátky...“

 Zbývá vám i nyní čas na sportování?

„Když jsem byl ještě v armádě, tak jsem si udržoval velice dobrou kondici. Vyučoval jsem totiž sebeobranu, a tak jsem musel hodně cvičit, abych těm mladším stačil. V té době jsem ještě závodil za Prostějov, házel kolem šedesáti metrů, což bylo na tehdejší úroveň dobré. Pak jsem se vrátil z mise a šel na svoje poslední závody, kde jsem hodil už jen osmačtyřicet metrů... No a pak jsem odešel do Itálie, kde prostě nemám čas na trénink. Jsem celou dobu na vodě v přístavu a tady dost dobře nejde dělat, také už mě začínají bolet kotníky i kolena. Ale kdyby přišlo na věc, tak bych se s tím popral. Některé věci se nezapomínají...(úsměv)“

 Zvažoval jste i trenérskou dráhu?

„Přiznám se, že to byl můj sen, ale bohužel zůstal nesplněný... Jednak jsem neměl požadované vzdělání, mám strojnický směr, a také můj konec v Dukle Praha mi moc chuti do toho trénování nepřidal. Po roztržení Československa jsem se v roce1993 vrátil domů a přestěhoval se do Přerova, kam si chodil na stadion ještě tak trochu zaházet a poradit mladé generaci co a jak. Bohužel těch dětí, které by chtěly pořádně sportovat, nebylo mnoho a také zápal pro sport jsem nikde neviděl... Takže se ten můj sen rozplynul a pak jsem to již nezkoušel. Jako kluk jsem ale strašně rád chytal ryby, to mi zůstalo až do dneška. Teď na to mám i dost času.... (úsměv)“

KDO JE ZDENĚK NENADÁL
Jeden z mála prostějovských olympioniků se narodil 12. února 1964 a jeho jméno je pevně spojeno s oštěpem. Této disciplíně se začal věnovat v Prostějově pod vedením Miroslava Zikmunda a propracoval se až do absolutní československé špičky. V letech 1988 a 1989 se stal mistrem republiky a v těchto dnech uplyne šestadvacet let od chvíle, kdy reprezentoval tehdejší společný stát na XXIV. letních olympijských hrách v jihokorejském Soulu. Ty se konaly od 17. září do 2. října 1988. Poté šla vinou zdravotních patálií jeho výkonnost dolů a postupně aktivní kariéry zanechal. Dnes padesátiletý rodák z Otaslavic má za sebou několik misí u vojenské policie, momentálně pracuje v Itálii. Na počátku tohoto roku byl uveden do Síně slávy v anketě Sportovec města Prostějova.