Josef Šišma se postavil proti okupaci v srpnu 1968, sametovou revoluci ale považuje za podvod...

Když současný prostějovský zastupitel Josef Augustin Večerníku zprostředkoval rozhovor s dvaadevadesátiletým Josefem Šišmou, kladli jsme si nejprve otázku, co současným lidem může zpověď bývalého předsedy Městského národního výboru v Prostějově mezi léty 1956 až 1960 vůbec dát. Rádi jsme ale nabídku přijali a nelitovali ani dlouhé cesty do Uherského Hradiště, kde v současnosti neustále přesvědčený komunista žije se svojí druhou ženou. Tříhodinový rozhovor s tímto vitálním důchodcem nás vrátil do Prostějova před šedesáti roky zpátky. Pochopitelně došlo i na témata socialismu a komunistické totality. Jenže slovo totalita před Josefem Šišmou vůbec nevyslovujte! Bývalý předseda MěNV v Prostějově naopak považuje dnešní vládnoucí garnituru v republice za totalitní! Muž, který se v srpnu 1968 sice před svými spolustraníky vyslovil proti sovětské okupaci, totiž považuje sametovou revoluci v roce 1989 za jeden velký podvod...

Pane Šišmo, vím, že pocházíte z velmi chudých poměrů. Můžete zavzpomínat na svoje dětství?
„To máte pravdu... Narodil jsem se v roce 1922, pocházím ze sedmi dětí a s rodiči jsme bydleli v jedné místnosti. Můj otec jako zemědělský dělník pracoval u sedláků. Když mi bylo šest let, začala celosvětová finanční krize. Tatínek přišel o práci a situace naší rodiny byla velmi špatná. Vzpomínám si, jak brával plechovou konvičku a chodil po sedlácích, jestli nepotřebují alespoň posekat dříví či pokosit trávu, abych v poledne donesl domů alespoň polévku a chleba. Měli jsme v té době kozu, která nás všechny živila. Jenomže když táta přišel o práci, nemohl platit daň za chlívek, ve kterém jsme tu kozu chovali, a tak nám ji přišli sebrat. Situace se zlepšila až ve chvíli, kdy otec v roce 1931 sehnal práci na statku ve Vojnicích u Senice na Hané a později v Borotíně u Velkých Opatovic, kam jsme se také přestěhovali.“
Kde jste chodil do školy a pak i do učení?
„V Borotíně jsem chodil do trojtřídní obecné školy. V první třídě byl první a druhý ročník, ve druhé třídě pak třetí a čtvrtý ročník a ve třetí třídě pátý, šestý a sedmý ročník. Když jsem končil čtvrtý ročník, zemřela nám maminka. Nejmladší bratříček měl něco málo než půl roku. Učil jsem se dobře, a tak mě tatínek dal na měšťanku do Velkých Opatovic. Táta si pak našel práci šafáře v Hlubočanech u Vyškova, kde žila velká německá menšina. No, menšina, když jsme se tam přestěhovali, tak v této i okolních obcích tvořilo obyvatelstvo až devadesát procent Němců. Já měšťanku dochodil v Kučerově, kde byla menšinová škola pro Čechy. Když v roce 1936 byly volby a druhou nejsilnější stranou se stala Henleinova SdP, stali jsme se pro Němce jen tschechische Sau a böhmische Hunde. Po ukončení školní docházky vznikla otázka, co bude se mnou dál. Pomohl mi strýc, který pracoval jako vrchní číšník v hotelu Široký naproti olomouckému hlavnímu nádraží. Sehnal mi místo na učení číšníkem v olomoucké Občanské besedě, která se nacházela na rohu Wilsonova náměstí a Kateřinské ulice. K restauraci ještě patřila noční vinárna „Na myslivně“.
Takže jste vyučený číšník?
„Kdepak! Tam byly podmínky tak strašné, že jsem ve zkušební době odešel. Domů jsem se bál vrátit, měl jsem strach z otce. Tři měsíce jsem bydlel u kmotřenky, a pak mi sestra, která pracovala jako služebná v Prostějově, našla místo u čalouníka Kuciána v dnešní Wolkerově ulici, tenkrát Revoluční. A musím říct, že hodnější a poctivější lidi jsem v životě už nepoznal. Takže jsem se v roce 1941, po čtyřech letech, vyučil čalouníkem a vyrostl jsem s lidmi, kteří mě měli jako za svého syna.“
To už bylo za německé okupace a naplno se rozhořela druhá světová válka. Jak jste ji prožil?
„Když jsem byl asi půl roku po vyučení, zavolali si mě na pracovní úřad. A jako dvaadvacátý ročník jsem musel odjet na nucené práce do Německa. Odjížděli jsme koncem června 1942 odpoledne z hlavního nádraží, nacpáni ve vagonech pro dobytek. Pro odpočinek tam bylo několik otepí slámy. Nejhorší bylo, že jsme nikdo nevěděli, kam to vůbec jedeme. Po dvou dnech náš transport konečně zastavil ve Freiburgu, kde byla továrna letecké součástky. Tři roky jsem tady makal jako otrok. V lágru nás bylo několik tisíc různých národností. Pracovali jsme dvanáctihodinové směny – jeden týden denní, druhý týden v noci. Týdně tedy šest směn a volný den byla neděle. To jsme mohli jít ven z lágru k návštěvě kostela. Tam jsem poznal pravou tvář katolické církve. Protože jsem žil několik roků mezi Němci a ve škole byla němčina pro Čechy povinným jazykem, rozuměl jsem kázání německých farářů za to, aby jejich synové vyhráli válku a z východní fronty se vrátili ve zdraví zpátky. V únoru 1945, kdy už bylo jasné, že Němci válku prohrají a Rusové se od Polska pomalu blížili, jsem z lágru utekl.“
To bylo tehdy velmi odvážné, vždyť za to hrozil okamžitý trest smrti...
„Bylo to v době, kdy ve střední Evropě panoval hrozný zmatek, doufal jsem v to, že jeden člověk se nějak ztratí... (lehký úsměv) Značnou část po svém útěku jsem šel pěšky, až jsem dorazil zpátky do Prostějova k čalouníkovi Kociánovi. Mistr mě vzal na pracák, kde mě řádně ohlásil. Tvrdil jsem, že fabriku ve Freiburgu bombardovali, ale já se zachránil. Němci na úřadě už v tu chvíli neměli žádnou sílu a prostředky si něco ověřovat, takže mi to tak nějak prošlo. Zbývající dva nebo tři měsíce do konce války jsem přežil ve zdraví a u čalouníka jsem pracoval až do roku 1949.“
To už bylo v době, kdy vaše levicové myšlení nastartovalo slibnou politickou kariéru, že?
„Po válce jsem pracoval ve svazu mládeže v Prostějově, kde mě těsně před únorem 1948 zvolili jeho předsedou. Pamatuji si, že to bylo zrovna ve chvíli, kdy jsme v rádiu poslouchali projev Klementa Gottwalda, který informoval národ o vyhrocené situaci v Praze. V roce 1949 jsem se oženil a čekali jsme také rodinu. Od 1. prosince jsem nastoupil jako vedoucí Domova mládeže v Oděvních závodech v Prostějově, kde jsem působil až do roku 1954. Rok předtím jsem ale na vojenském cvičení těžce onemocněl a rok jsem kvůli infekci běhal po doktorech a léčil se v lázních.“
Pomalu se léty dostáváme k době, kdy jste byl velmi činný komunista a pomalu vás začali přemlouvat k práci na radnici. Jak se to všechno tenkrát seběhlo?
„Ještě když jsem pracoval jako vedoucí oděvního internátu, hned po únoru v osmačtyřicátém, jsem byl za ´svazáky´ členem pléna a poté jsem na radnici působil jako neuvolněný místopředseda. Měl jsem na starosti plánovací odbor. Bylo to v době, kdy uvolněným místopředsedou byl Oldřich Bereza a předsedou Vilém Pobuda. Na začátku roku 1956 si mě zavolal tajemník Okresního výboru KSČ Gustav Šlézar a řekl mi: ´Josefe, my bychom potřebovali, abys vzal funkci předsedy´. Já jsem se ale tomu bránil zuby nehty! Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem prodělal těžkou nemoc, potřebuji mít klid a dodržovat životosprávu. Zprvu jsem tedy nabídku razantně odmítl, ale na okrese trvali na svém. A víte, co soudruzi udělali? Zavolali tehdejšímu řediteli Oděvních závodů Janu Šerému, aby jim pomohl mě přemluvit. Ten mě přivolal k sobě a řekl, že soudruzi mají eminentní zájem na tom, abych se právě já stal předsedou Městského národního výboru v Prostějově. A že prý nedají pokoj, dokud mě neukecají. Nakonec mě chytil za ruku a pravil. „Víš co? Ať máš klid a já taky, zkus to! A když ti to nepůjde, fabrika je velká a nějaké místo v ní pro tebe vždycky bude!“ Tak jsem pod takovým tlakem a přesvědčování šel dělat předsedu na radnici...(úsměv)“
Jak dnes vzpomínáte na období, kdy jste byl v Prostějově takzvaně první muž na radnici?
„Vzpomínám na to jako na svoji nejlepší životní etapu. Těch pět let ve funkci mi hodně dalo, mnohému jsem se naučil. A samozřejmě jsem se ze všech sil snažil udělat co nejvíc pro lidi. Víte, tenkrát byla jiná doba. Mnozí říkají, že to byla totalita. Pánové, nezlobte se, ale totalita existuje teprve dnes! Když jsem dělal předsedu Městského národního výboru v letech 1956 až 1960, přidružily se k městu Krasice, Držovice a Vrahovice i s Čechůvkami. A představte si, že tehdy jsme měli celkem stošedesátosm členů pléna národního výboru! A teď si vezměte, že každý takový člen měl svůj volební obvod, ve kterých fungovaly občanské výbory s dvanácti až patnácti členy. Ti se pravidelně scházeli a vyjadřovali se k různým problémům či rozhodnutím města. Takže si počet členů pléna vynásobte členy občanských výborů a přijdete na to, že tehdy se na politice a správě města podílelo až dva a půl tisíce lidí! Kolik občanů se na správě města podílí dnes? Dneska vám klidně zbourají fotbalový stadion a postaví na tom místě supermarket. A nikdo se nikoho na nic neptá. To by se za našich časů nestalo. Takže o jaké totalitě  se tady mluví?“

kdo je Josef Šišma
Narodil se 11. září 1922 v Náměšti na Hané a pochází ze sedmi dětí. Vyučil se v Prostějově čalouníkem a v roce 1941 byl totálně nasazen na nucené práce v německém Freiburgu. V únoru 1945 odtud utekl a vrátil se do Prostějova. Po osvobození se ihned aktivně zapojil do svazáckého hnutí a ještě před únorem 1948 byl zvolen předsedou Okresního výboru Československého svazu mládeže. Následně vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se členem pléna Městského národního výboru, později neuvolněným místopředsedou. V roce 1956 byl jmenován předsedou MěNV v Prostějově a tuto funkci vykonával do roku 1960. Další čtyři roky pak působil na radnici jako tajemník. Od roku 1964 do roku 1974 byl ředitelem Městské knihovny v Prostějově.