„NABÍDKY BYLY, ALE TAKOVÁ CHUŤ A ELÁN JSOU JIŽ VYPRCHANÉ...“

Hned záhy po svém narození měl jasno, že bude fotbalovým gólmanem. Jako strážce brány tak prošel žákovskou i dorosteneckou kategorií, na vojně strávil rok pod Josefem Masopustem v Dukle Praha, zachytal si i za prvoligové Teplice. Po konci aktivní kariéry se Svatopluk Kovář vrhl na trenérskou dráhu a sbíral úspěchy i na tomto poli. Nezapomenutelná byla jeho jízda s Lipovou do Moravskoslezské fotbalové ligy, pozvedl i další mužstva nejen prostějovského regionu.

Na konci své kariéry kývl na nabídku Konice, odtud si už ale tolik pozitivních zážitků neodnesl a rozhodl se místo fotbalu věnovat svůj čas jiným zálibám. PROSTĚJOVSKÝ Večerník  tak v uplynulých dnech zjišťoval, jak se věčný sympaťák Svaťa Kovář má a co dělá...

Je tomu něco víc jak rok a půl, co jste opustil lavičku Konice. Čím se bavíte nyní místo fotbalu?
„Chalupa je každotýdenní náplň, teď je vše takové klidnější, méně hektické. Jako trenér byl člověk stále ve spěchu a ve stresu. Sportu se již moc nevěnuji, mám umělý kyčelní kloub a operovaná obě kolena, takže z aktivit volím maximálně kolo.“
Nechybí vám trénování?
„V žádném případě jsem na fotbal nezanevřel, zajímám se o něj i dál. Už si ale užívám klidnějšího života, ne v každodenním kalupu, toho už bylo dost. Vždycky se trénovalo minimálně třikrát týdně, plus zápas o víkendu. A čím vyšší soutěž, tím i příprava musela být důkladnější. A tím to bylo náročnější. Obnášelo to rovněž sledování zápasů, byly doby, kdy jsem si některé soupeře i točil. V Lipové byl pro nás při postupu každý zápas klíčový a jezdil jsem se dívat na soupeře, připravoval jsem si taktiku, rozebíral jsem si ho. Pakliže to děláte s polovičním nasazením, tak to raději nedělat vůbec.“
Dostal jste během uplynulých měsíců konkrétní nabídky?
„Nabídky byly, ale taková chuť i elán jsou již vyprchané... A bez toho by to nebylo dobré. Proto jsem na to raději nekývl. Žiju bez fotbalu, jednou za čas se ale někde stavím na zápase, úplně bez něj bych být nemohl.“
Jak často se tedy dostanete na fotbal?
„Abych pravdu řekl, když jsem se nad tím zamýšlel, tak na podzim zatím jednou a za celý rok asi pětkrát. Většinou se stavuji v Určicích. Ne, že bych se
o fotbal nezajímal, sleduji výsledky, kdo s kým hraje, ale už je to pasivní.“
Co na spoustu obětovaného času říkala rodina?
„Dnes už jsme sami s manželkou, obě děti máme v Austrálii. Když jsem se jim měl věnovat, tak nebyl čas, a když by to teď šlo, tak nejsou doma. Bohužel...“
Byl jste se i vy osobně podívat v Austrálii?
„Ano. Byli jsme tam dva roky zpět, je to jiný svět. Těžko se dá vysvětlit, co prožíváte tady a s čím se setkáváte tam. Ale je to úplně jiný život. Lidé tam mají úplně jinou energii a jsou jinak nabyti. Tam jdete po ulici, lidé se na vás usmívají a ptají se, jestli něco nepotřebujete. Největší handicap pro nás je ale řeč, takže na podívání dobré, ale na život už pro nás asi ne.“
Rodinná fotbalová tradice tedy už nepokračuje?
„De facto zatím ne. Syn už se věnuje trénování, má tam školu, kde vede mládež. To chtěl vždy dělat. Teď se mu to vyplnilo a je tam velice spokojen.“
Zmínil jste jedno z vašich bývalých působišť. Jak na vás zatím Určice, coby divizní nováček, působí?
„Říkám to upřímně, jsou pro mě velkým překvapením. Nečekal jsem to v žádném případě, že by si takto v divizi vedli, jsem ale jen rád. Převážnou většinu hráčů, zázemí i vedení znám a jsem rád, že se jim tak daří. První rok je něco jiného než ty následující, roli hraje elán, jste neokoukaný nováček, soupeři vás neznají. Druhý rok bude zlomový, ale věřím, že to zvládnou.“
Jako trenér jste mimo jiné přivedl Lipovou do třetí ligy. Vládla tam také taková euforie jako nyní v Určicích?
„Ano. Vzpomínám na to velice rád, bylo to pěkné období. Zapálení, dobrá partie, výborní kluci, kvalitně vytvořené zázemí, krásné prostředí, podmínky na trénování. Jezdilo tam hodně lidí i z města, protože
v tu dobu tady v Prostějově fotbal nebyl a v Lipové se hrála nejvyšší soutěž na okrese. Bylo to tam velice dobré. V divizi ještě ne, až potom ve třetí lize začalo postupně olomouckých hráčů přibývat. Bylo jich stále víc, hráči odjinud ale nebyli a Lipová se tak musela obrátit o pomoc. Když ne do Prostějova, tak nejschůdnější pro ně byla Olomouc. Spolupráce to byla velice dobrá, hráli tam například Michal Vepřek nebo Lukáš Bajer.“
Když je řeč o Prostějovu, jak se vám současný projekt 1.SK líbí?
„Jsem rád, že fotbal naskočil zase do povědomí veřejnosti, bez něj to bylo velice smutné. Vždyť nejvyšší soutěží byla I.A třída v Čechovicích. Určitě je to dobře, fandím tomu a věřím, že se dostane aspoň do druhé ligy, jak to tady dříve bývalo.“
Trenérskou dráhu jste zakončil v Konici, čím vás tohle obohatilo?
„Konice byla velmi specifická a jsem rád, že přišla až na závěr... Každé angažmá má své, mám z toho ale takové divné pocity. Od přecházejících trenérů jsem něco slyšel a vše se naplnilo. I když s Jirkou Kučerou jsme kamarádi a rozešli jsme se v dobrém. Myslím si, že se na sebe nikdy nebudeme dívat přes prsty, máme čistý stůl. Ale bylo to celé takové svérázné. Chtěli honit dva vlky, to znamená župní přebor i I.A třídu a nebyl tam dostatek hráčů. Muselo se to lepit z obou stran a na to vše se tam také dojelo. Teď už je ‚béčko‘ zrušené a dříve nebo později to k tomu muselo vyústit. Hráči prostě v okolí nejsou, převážná většina jich dojíždí z Olomouce, už toto bylo nějaké znamení.“
Současný kouč Určic Evžen Kučera několikrát řekl, že navazuje na práci vás a pana Pitrona. Vidíte v mužstvu ještě rysy své práce?
„Každý trenér si tvoří mužstvo podle sebe. Přijdete k němu, zjistíte kvalitu hráčského kádru a podle toho se tomu snažíte vtisknout styl hry. Jestliže tam máte dvoumetrového gólového útočníka, tak se bude hrát vše na něj. Když máte menší hráče, musíte to uzpůsobit a hrát třeba na rychlé brejky. Když to porovnám, potýkal jsem se s hráčským problémem. Tolik jsem jich neměl a nyní je kádr i podstatně kvalitnější. Neříkám, že to má Evža snadné, problémů je vždycky dost, ale kvalita tam i díky postupu je. Divize je na okrese druhá nejvyšší soutěž, takže hráči, kteří se zrovna nechytnou v prostějovském kádru, mohou jít do ní. Spolupráce mezi Prostějovem a Určicemi by mohla fungovat.“
V prostějovském regionu se hraje jedna třetí liga, jedna divize, dvakrát kraj. Považujete to za dostatečné?
„Dneska se peníze shánějí velice těžko. Lipová prožívá ústup ze slávy, Protivanov je na tom stejně, Konice také byla v divizi. Jsou to vesnice a na nich není vůbec jednoduché dělat fotbal. Na Prostějovsku se podepsalo téměř deset hluchých let, kdy tu fotbal nebyl. Dříve tu byl hráčský kádr, a když se někteří koupili, další museli odejít a šli do Lipové, Kralic, Určic, Protivanova. Deset let zanechalo známky na celém okrese a doufám, že se to teď změní. Nebude to samozřejmě hned, jsem ale přesvědčen, že kvalita prostějovského fotbalu půjde pomaličku nahoru.“
Jako gólman jste to dotáhl až do první československé ligy. Kolik jste toho odchytal v nejvyšší soutěži?
„Moc startů bohužel nemám. V Teplicích byl tehdy jasnou jedničkou Jirka Sedláček, i z tohoto důvodu jsem si hledal jiné angažmá. Navíc jsem se oženil a táhlo mě to víc sem na Moravu. Měl jsem nabídky ze Zlína, Nové Hutě Ostrava, Vítkovic, ale domluvili jsme se tady. A Dukla byla ještě za Ivo Viktora a za Jaroslava Netoličky. Vyhrál jsem s ní ale turnaj dvacetiletých ve Viareggiu v roce 1976, to byly pěkné chvíle. Je to celoevropský juniorský turnaj, stále má věhlas. Hráli jsme tam s juniory Interu Milán, AC Milán, Glasgow Rangers, Fiorentiny, mělo to velkou váhu. Trénoval nás tam Masopust, navíc jsem byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje.“
Jaká tehdy byla možnost odejít do zahraničí?
„Teď to mají kluci mnohem snazší, za nás to bylo de facto nemožné. Museli jste mít buď starty za národní mužstvo, nebo čtyři sta odehraných ligových zápasů. K tomu musela být povolení od svazu a dalších orgánů. Dneska to mají kluci velmi snadné. Když se hráči něco znelíbí, tak jde další den do Rakouska. Každá doba nese své.“