„Škoda přerušení, mohli jsme naskočit na vítěznou vlnu,“ mrzí záložníka Jiřího Spáčila, pokračovatele rodinné tradice

 Jeho otec Michal oblékal dlouhé roky dres prostějovských Železáren a později LeRKu, nakoukl v dresu olomoucké Sigmy také do nejvyšší soutěže. Záložník Jiří Spáčil (na snímku) se vydal v jeho šlépějích, jen ten směr byl trochu jiný. Od léta se z prvoligové Olomouce snaží prosadit do kádru eskáčka jako střední záložník a nastoupil ve čtyřech z pěti utkání. Jednou měl stopku za obdrženou červenou kartu, takže nestihl právě vítězné utkání v Jihlavě.

* Vaše fotbalové začátky jsou s Prostějovem úzce spjaty. Můžete je přiblížit?
„Někdy v mladším dorostu jsem přišel na dva roky do Prostějova na hostování ze Sigmy Olomouc. Myslím si, že mi tady hodně pomohli, že jsem se tady rozehrál. Kluci mě přijali skvěle, prostředí příjemné, moc jsem si to užil, a už tehdy jsem si říkal, proč bych se sem třeba jednou neměl vrátit.“
* Předpokládám, že vás k fotbalu přivedl otec, který se zapsal do historie zdejší kopané?
„Tatínek mi v začátcích hodně pomohl, už od mala jsme si chodili kopat, i s maminkou, takže bylo už od malička jasné, že budu hrát fotbal.“
* Vrátil jste se tedy do známého prostředí, s jakými osobními očekáváními jste v létě přišel, čeho byste chtěl v Prostějově dosáhnout?
„Chtěl bych se samozřejmě prosadit, abych hrával co nejvíc minut a měl tak možnost pomoci týmu. Rádi bychom se samozřejmě začali prosazovat a postupně vyhrávat. Naposledy se nám to s Jihlavou konečně podařilo. Doufám, že v tomto trendu budeme i pokračovat. Časem bychom se mohli dostat na vyšší pozice a rozehrát se, to by bylo super.“
* V eskáčku nastupujete ve středu zálohy, je to vaše obvyklá pozice nebo jste jich prošel více?
„V mladších kategoriích jsem hrával hodně v útoku, postupem času jsem přešel do středu zálohy. Chvíli jsem dokonce hrával na stoperu, koneckonců právě tady v Prostějově. Hraji na docela náročné pozici, musím bránit i útočit, jinak by to nešlo.“
* Jaké jsou vaše dosavadní pocity, přišel jste jako jeden z mnoha nových hráčů, jaká je nálada v kabině?
„Cítím se úplně super, myslím, že jsme si s klukama sedli. Je to dáno samozřejmě i tím, že jsme tam většina mladých hráčů, takže si rozumíme. I starší kluci jako Aleš Schuster nebo Martin Sus se k nám chovají dobře, takže z toho mám osobně velmi dobrý pocit. Přispívá k tomu i prostředí a všechno okolo fotbalu.“
* Zpočátku bylo logické, že se mužstvo potřebovalo sehrát, myslíte si, že tyto „porodní bolesti“ nové sestavy už jsou za vámi?
„Pořád se tak trochu sehráváme, ale už to opravdu začíná být lepší a lepší. Myslím si, že i v těch remízových zápasech nebo v prohraném utkání doma se Žižkovem jsme byli o trochu lepším týmem, ale chyběla nám trocha štěstí v zakončení, že jsme nedali gól. Herně tedy máme na co navazovat, doufám, že jsme to v Jihlavě prolomili i po střelecké stránce.“
* Teď ovšem přišla opět nečekaná pauza, čím je vyplněna?
„Máme být na telefonu, čekáme pokyny od trenéra, ale tréninky normálně probíhají, měly by nadále i v tomto týdnu. Je strašná škoda, že k přerušení soutěže došlo zrovna v okamžiku, kdy jsme mohli nastoupit na vítěznou vlnu. Nemůžeme prohlubovat naši souhru, nedají se hrát ani přátelská utkání. Je samozřejmě na rozdíl od jara dobré, že nemusíme pouze běhat a tréninky mohou být plnohodnotné.“
* Je pravděpodobné, že podzimní sezóna zasáhne hlouběji do zimních měsíců, což není úplně optimální. Jste na tuto variantu připraveni?
„Musíme na ni být připraveni. Určitě to bude náročnější, bude se hrát častěji, třeba dvakrát týdně. Náročnější bude samozřejmě i terén, takže bude třeba dávat pozor na zranění. Pracujeme teď hodně na fyzičce, abychom na to byli připraveni a lépe předcházeli zraněním.“