AKTUALIZOVÁNO: „CHCI DÁL ZVEDAT VÍC NEŽ HOLKY, CO JSOU SILNĚJŠÍ“ Vzpěračka Julie Švecová provozuje oddíl v Náměšti na Hané

 Volejbal, basketbal, tenis, někdy fotbal. To jsou často sporty, které jsou přisuzované z větší části ženám. Prostějovská rodačka Julie Švecová (na snímku) se ale vydala úplně jiným směrem, když se dlouhodobě věnuje vzpírání. Na svém kontě má více než jen individuální úspěchy. Podařilo se jí totiž založit a úspěšně vést klub vzpěračů a vzpěraček. Oddíl se zázemím v Náměšti na Hané navštěvují sportovci ze širokého okolí, mezi nimiž nechybí ani ti z Prostějovska. Na kraji léta zavzpomínala na své vlastní začátky a taky na to, jak bývalo někdy těžké přesvědčit lidi o tom, že je vzpírání správná volba.

* Jak vzpomínáte na své první setkání s činkami? A co vás vůbec přivedlo ke vzpírání?
„Oficiálně jsem vzpírat začala na své třiadvacáté narozeniny, kdy jsem se stala členkou TJ Bohemians Praha. Předtím jsem to párkrát zkoušela ve ´fitku´, kde mě to učil nadšenec Andrej Beran. Museli tam z nás mít radost. Kovový Grun kotouče, nechráněná podlaha a samozřejmě to na začátku dost padalo. Kdyby mě Andrej svým nadšením nepřesvědčil, ať si to zkusím, nikdy by mě nenapadlo, že se mi tento sport bude líbit. Vzpírárnu na ´Bohemce´ objevil taky Andrej a vyprávěl mi, jak je to krásná rozbořená tajemná místnůstka, přesně podle mých představ. A fakt byla.“ (úsměv)
* Měla jste někdy problémy se silovou stránkou tohoto sportu? Jak moc jste na sobě musela fyzicky zapracovat?
„Síla je tím, co mě ve vzpírání limituje. Proto ten sport ale mám ráda. Zvednu nad hlavu víc než holky, co jsou mnohem silnější než já.

* Takže i tato výzva vás hnala a žene dopředu?
„Chci dál zvedat víc než holky, co jsou silnější. (smích) Asi nikdy nezvednu přes 100 kilo jako Ivana Horná, ale ještě nedávno jsem nadhodila stejně jako ona.“
* Co je pak důležité při tréninku? Jaké svaly nejvíce zapojovat?
„Určitě ty na zádech a na nohách. A taky trapézy.“
* Jedná se o sport pro každého? Nebo je hodně důležitá i stavba těla?
„Záleží na úrovni, na jaké to dotyčný chce dělat. Pokud pro radost, tak může zkusit vzpírání téměř kdokoli.“
* Setkáváte se přesto s předsudky ze strany lidí a hlavně rodičů dětí?
„Už ani ne. Myslím, že se to daří měnit a dostávat vzpírání do povědomí lidí jinak než dříve. Však maminky mých svěřenců se nebojí přemýšlet třeba nad tím, že by zapsaly i šestileté sourozence. Vidí, jak vypadá trénink buď osobně, nebo na našem Facebooku a YouTube. A děti to baví.“
* Dříve jste si stěžovala, že se kluci dvakrát do oddílu nehrnou. Změnil se tento stav?
„Když jsme nemohli normálně trénovat, nemohli jsme ani nabírat členy. (úsměv) Věřím ale, že se to bude zlepšovat postupně ten zájem bude větší. Uvidíme. Komerční fit centra korona poznamená více než nás coby neziskovku.“
* Jak činnost Vzpírání Haná omezovaly nedávné zákazy a příkazy vlády spojené s pandemií koronaviru?
„Museli jsme zavřít. Naštěstí jsme si to uvědomili včas, tak jsem členům oddílu, kteří mají tu možnost, rozpůjčovala vybavení vzpírárny. A trénovali jsme doma. Bohužel na všechny se nedostalo. Ve vzpírárně zůstaly jen Eleiko kotouče, protože jsem nechtěla, aby je někdo v garáži rozbil. Já si taky vzala činku domů. Zákazy nám dost narušily závodní přípravu. Já se připravovala na Mistrovství České republiky, které mělo proběhnout v květnu a kde jsem si chtěla opět zkusit národní rekord. Shazovala jsem proto do potřebné váhové kategorie. Náš Arnošt se připravoval na nominační závody AMČR, aby mohl na podzim jet na Akademické mistrovství světa. Kdo ví, jak to teď s nominací bude, když první závody budou až na podzim. Jedna z našich členek se zase připravovala na republikový šampionát juniorek do dvaceti let, který měl být v červnu, a do května měla mít výkonnostní limit. Začínalo se jí už dařit, byla pěkně motivovaná, a najednou nemohla trénovat. Ona bohužel nedostala ani činku domů. Všem nám to tedy překazilo závodní přípravu, teď trénujeme, jak se dá. Doma to není ideální, často se trénink podřizuje počasí. V zimě tu činku v prstech dlouho udržet nejde.“
* O jaké další závody klub přišel?
„O spoustu. Musí se úplně předělávat průběh ligových soutěží, většina kol měla být ještě do prázdnin a už to asi nepůjde dohnat. Na jaře měla být MČR mužů a žen, MČR masters, MČR juniorů a juniorek do 17 let a do 20 let, Akademické MČR, v květnu jsme plánovali u nás čarodějnou Nutella Challenge, což taky nebylo.“
* Jaké jste při trénování držely hygienické limity?
„Doma to bylo na každém, jak si to udělá. Já jen chtěla, aby pak očistili kotouče, než se vrátí do vzpírárny, protože někteří je mohli mít třeba i od bahna. Co se týče vzpírárny, tak tu jsme s Petrem jen otevřeli po zazimování, naštěstí už jsme se mohli všichni vrátit ke tréninkům a samozřejmě klademe důraz na hygienu, používáme dezinfekci a věříme, že se nic podobného už opakovat nebude. Ti, co mají od vzpírárny klíč, tak mají i odpovědnost. Instrukce mají, je to už pak na nich. Nejsme komerční fit centrum, ale sportovní klub.“
* Co chystá klub uspořádat na léto?
„V kalendáři ČSV máme napsané datum na 4 your PR – trh a dřep na 8. srpna, což jsme zatím pořádali každý rok. Snad půjdou i další akce.“
* A jaké máte osobní cíle?
„Trhnout národní rekord v ženách, který je aktuálně 81 kilogramů. Osobák mám čtyřiaosmdesát, ale musela bych to dát na soutěži, jinak to zkrátka není rekord. No a ráda bych měla také víc šikovných svěřenců ve vzpírárně. Které by to vážně bavilo a trénovali by pravidelně.“
* Vzpírání není úplně masový sport a pro mnohé zůstává neznámou. Kam by se mohlo v Česku posunout? A jak by se z něj mohl stát rozšířenější sport?
„První se musí zlepšit trenérská základna, aby to vzpírání měl kdo učit. Není možné, aby se to každý učil jen tak ve fitku nebo podle YouTube. Na tom, aby bylo víc schopných trenérů, se snažíme pracovat s Luďkem Bečvářem – asistentem reprezentačního trenéra a mým trenérem, který mě dostal tam, kde jsem. Pořádáme semináře pro trenéry vzpírání, kde se snažíme, aby přednášeli ti, co mají co předávat. Snažíme se o vzdělávání sdílením zkušeností, protože zkušenosti z praxe jsou velmi důležité. Nedá se jen naučit teorii a hned jít učit ostatní.“
* Už pátým rokem jste nafotily kalendář, který se stará nejen po větší propagaci vzpírání. Letos jste za drsňačky z postapokalyptického světa.
„Fotilo se pátého a devátého června. Šest fotek v bunkru v Brně-Horákově a šest v bývalé raketové základně v Bratronicích. Téma je reakcí na koronavirovou pandemii. Když začala omezení, nosili jsme roušky, nesměli nikam chodit, všichni hromadně nakupovali, tak se někteří lidé smáli a říkali, že je to jako zombie apokalypsa. Že už se těší, až budou po městě chodit zombíci a budou střílet jako v nějakých počítačových hrách. Není to tedy tentokrát moc romantika, ale sexy je dost. Nepůjde tolik o přirozenost, nýbrž vynikne spíše postava a řekla bych, že i ta ženskost. Už se moc těším, až vznikne.“