AKTUALIZOVÁNO: „NEJRADĚJI BYCH ŠILA ŠATY VÍLÁM“ Jana Komárková navrhuje pro Ptenské dětské divadlo nádherné kostýmy

Tohle se dnes už často nevidí! Nejkrásnějším vánočním dárkem pro Janu Komárkovou (na snímku) byl dětský šicí stroj. Když pak ve svých dvanácti letech dostala první panenku Barbie, rozjela se její vášeň pro šití naplno. Už řadu let ji může dokonale zužitkovat při přípravě kostýmů jedinečného Ptenského dětského divadla. Zde může naplno dát prostor nejen své řemeslné zručnosti, ale navíc i kreativitě a fantazii, které jsou jí na první pohled vlastní. Mezi její oblíbené pohádkové postavy patří víly, hrdá je však třeba i na kostýmy můr. Na to vše a ještě mnoho dalšího jsme narazili v první části rozhovoru s touto energickou dámou.

* Chtěla jste být módní návrhářkou už jako dítě?
„Ano, já od dětství snila o tom být módní návrhářka a pamatuji si tu obrovskou radost, když jsem pod vánočním stromečkem našla svůj první dětský šicí stroj. Bavilo mě odívat panenky. Jsem ovšem z generace, kdy panenky měly takové ty dětsky buclaté tvary a na ty se moc dobře nešilo. O to větší radost jsem měla, když jsem ve svých asi dvanácti letech dostala první panenku Barbie s ženskými vnadami, a myslím, že tam mě to teprve začalo naplno bavit.“
* Čím tehdejší vaše modely vynikaly?
„Nemyslím, že by něčím vynikaly, ale pokud ano, pak to byla jistě praktičnost a funkčnost. Už v dětském věku se projevovala moje touha po tom, aby všechno mělo smysl a bylo udělané pořádně. Takže oblečení nemuselo být až tak krásné a efektní, jako spíš funkční. Dávala jsem dobrý pozor, aby panenka oblečení mohla často svlékat a oblékat, aby tam byly knoflíčky či jiné zapínaní, aby jí v tom nebyla zima, aby měla ke kalhotám vždy i kabátek, a co víc, klidně i taštičku.“
* Vystudovala jste střední oděvní školu, několik let pracovala v Oděvním podniku Prostějov. Po mateřské dovolené jste našla práci v základní škole ve Ptení, kde jste se stala hlavní návrhářkou a zároveň ovšem i dělnicí při přípravě kostýmů jedinečného Ptenského dětského divadla. Jak a kdy jste se k této práci dostala?

„Dovedla mě k tomu naprostá náhoda, za kterou jsem též moc vděčná. Nejen za všechny zkušenosti při práci s dětmi, ale právě i za tu možnost šít tyhle kostýmy. Protože tohle je pro mě nová forma šití, tady je potřeba hlavně fantazie a tu se učím teprve rozvíjet. Byla jsem tehdy po mateřské dovolené a dostala přes úřad práce nabídku pracovat jako školní asistentka v místní základní škole, kterou jsem s radostí přijala. Ovšem po půlroce mé praxe se měnil zákon a ve školách směli zůstávat pouze pedagogičtí pracovníci. Tudíž i já tehdy ze školy odešla a začala pracovat jako OSVČ, šila jsem různé dekorace a doplňky. Osud tomu asi chtěl, že mi živnost nevynášela, a tak jsem si udělala kurz na asistentku pedagoga a do místní školy opět nastoupila s tím, že šití jsem si nechala už jen jako vedlejší pracovní činnost. Letos pracuji ve škole pátým rokem a dá se říct, že šití kostýmů na tohle krásné divadlo propadám rok od roku víc a víc.“
* Kdo někdy zavítal do Ptení na dětské divadlo, může potvrdit, že tyto divadelní kostýmy jsou opravdu výborné. Myslím, že si při jejich přípravě a výrobě si docela vyhrajete jako děti. Je to tak?
„Úroveň kostýmů byla vždycky veliká. Sama jsem žasla nad tím, jak nádherné a propracované kousky z let dávných máme ve škole schované. Mám pocit, že tohle vždycky dělal někdo, kdo do toho dával spoustu času a spoustu energie, spoustu lásky a nadšení. Ty kostýmy musí mít nejen nápad, ale musí být i velice pohodlné a kvalitně udělané. Děti v nich hrají celý týden den co den a není možné, aby to kostým nevydržel. A kdo zná děti, ví, že toho pohybu udělají opravdu hodně, nejen na jevišti. Proto byla velká výzva se tohoto též zhostit, za což moc děkuji vedení naší školy, a přiznávám, že jsem měla i velký strach, jestli vůbec půjde držet laťku s minulými ročníky. Naštěstí na tomhle ve škole pracuje velká spousta pedagogů i nepedagogů a celé je to velká skupinová práce nás všech.“
* Jak výroba kostýmů probíhá?
„Myslím, že nejdůležitější je nápad i představa autora a režiséra Foltina. On napíše svou ideální představu a my se jen snažíme ji nějak naplnit v rámci našich schopností i možností. A někdy ani sami netušíme, čeho všeho jsme schopni a jak krásný je výsledek. Na tomhle divadle je úžasná právě ta spolupráce celé školy. Vše musí ladit, vše být v souladu. Nejsou to jen kostýmy, ale tohle divadlo má i krásné kulisy, rekvizity, choreografie… A aby vznikl a vynikl dobrý kostým, je potřeba ho sladit s tím zbytkem. Návrhy si určitě děláme, vše konzultujeme mezi sebou a hlavně s panem Foltinem, ale snažíme se opravdu i o úsporu. Proto se často přešívají kostýmy z dřívějších divadel, spousta materiálů je věnována pedagogy či rodiči dětí a spousta oděvů a doplňků vzniká hlavně díky šikovnosti, zručnosti a nápaditosti zaměstnanců školy, kteří mají k tvorbě, dík práci s dětmi, velice blízko.“
* V kolika lidech a kolik kostýmů vlastně vyrobíte?
„To je rok od roku jiné. Většinou máme okolo dvaceti dětských herců a spoustu dalších malých nemluvících rolí, takže odhaduji, že se během představení na jevišti objeví necelých čtyřicet dětí. Všem se kostým vytváří. Přiznám se, že čas u toho strávený bych asi ani nespočítala. Je to celoroční práce spousty lidí. Věnujeme tomu čas během prázdnin, věnujeme tomu víkendy a též spoustu odpoledních. A pracuje na tom, kdo může a má chuť se zapojit, ovšem to stěžejní se dělá asi ve třech až čtyřech lidech.“
* Vzpomínáte si na nějaký divadelní kostým, s nímž jste byla obzvláště spokojená?
„Myslím, že krásný byl kostým pro můrečky, tuším, že z loňska. Měla jsem totiž obavy, jak dobře, jasně a pohodlně stylizovat děti do malé můry a přitom je udělat krásné. Navíc jsem ho šila ve třech provedeních pro mluvící role a též pro několik dalších nemluvících, vždy malinko odlišných barvou. Byla to taková lehounká křidélka s volánky, a když jsem kostým potom viděla v kombinaci s krásnou choreografií a ty malé můrky opravdu vypadaly, jako by létaly, byla jsem dojatá.“
* Byl naopak nějaký, který se vám šil obzvláště obtížně. Jak na to vzpomínáte?
„Obtížně se šily před pár lety kostýmy pro malé dvorní dámy a královnu. Snažila jsem se, aby vypadaly jako z pohádek o princeznách, se spoustou kanýrků a řasení, aby zkrátka měly noblesu a byly hodně propracované. Ty bylo tehdy fakt složité na šití, ovšem o to krásnější na jevišti.“
* Pokud byste si mohla vybrat jakoukoliv pohádkovou postavu, kterou byste mohla obléci podle vlastní fantazie, jaká by to byla a jaký „outfit“ byste pro ni zvolila?
„Já určitě vílu. Protože vlastně vypadá, že nemá na sobě nic, a přitom má něco velice složitého až neskutečného. Což je vždycky velká výzva. Úplně ji vidím v šatech ve stylu návrhářky Blanky Matragi. Jsou jemné, průsvitné, ale ve spoustě vrstev a se spoustou našitých lehounkých korálků, výšivek a maleb.“
* Vytvářela jste i šaty a doplňky pro dospělé. Co všechno to bylo?
„Tak já vždycky šila hlavně oděvy. Už od školy jsem šila spoustě lidem šaty na zakázku či přešívala, opravovala a upravovala, co šlo. Moc mě to baví a mám ráda, když oděv prostě lidem sedí k postavě a je jim v něm dobře. Bylo sice i období, kdy jsem šila tašky, dekorace do bytu, zástěrky či hračky, ale ta touha po tom šít oděvy je vždycky nějak silnější.“
* Na vašich výrobcích se často objevovaly zvířecí motivy. Obzvláště často se objevovaly motivy ptáčků a chameleonů. Máte k nim nějaký speciální vztah?
„Ono asi všechno má svůj důvod, ale myslím, že to bylo hlavně tím, že se dobře výtvarně ztvárňují. Ať se podíváte na keramiku, či různé malby, tvar ptáčka, sovy, hada, slona či chameleona tam vždycky najdete. Jedno zvíře ale může mít tisíc podob, neb má jednoduchý tvar, lehce nakreslitelný i dítětem. Myslím, že právě ta láska k dětem bude u mě tím vysvětlením. Ale jinak mám raději kytky než zvířata.“
* V poslední době jste přišla s nápadem vytvářet dámské šaty z nevyužitích pánských košil. Jak jste přišla na tento nápad?
„Já moc ráda přešívám. Zachraňuji věci. Nová látka stojí navíc i dost peněz a skoro se nevyplácí z ní šít, třeba na zakázku. A přešívání může být velice kreativní, což je mi blízké. No a pánské košile jsou prostě více než vhodné. Jsou většinou z velice kvalitních a příjemných bavlněných látek a svým střihem dávají spoustu možností k přetvoření. Dá se využít i rukávů a například zadní díl pánské košile je natolik velký, že se z něj dá nastříhat už opravdu ledacos. Ale přiznávám, není to celé jen z mé hlavy.“
* Co vás tedy inspirovalo?
„Předloni v Praze jsem viděla v jednom butiku dlouhé košilošaty tohoto typu a od té doby mě to nenechalo spát. Stále jsem měla před očima výjev toho, jak sexy a nevšední je žena oblečená jen ve všední pánské košili, třeba po ránu. To byla myšlenka tohoto mého nápadu, ušít šaty v ženském stylu, ale právě s pánskými prvky.“
* Recyklace a využívání nevyužitých materiálů je dnes velkým tématem, a to zejména souvislosti s trvale udržitelným rozvojem. Věříte tomu, že to má smysl? Přece jen drtivá většina oblečení, které nosíme, se stejně vyrábí v Asii, kde na podobné věci příliš nedbají?
„Recyklace má smysl a nejen v odívání. Ono kdyby každá žena místo hodin nakupování svršků v obchodních řetězcích dokázala přešít ze svého šatníku něco, co už nenosí, na nový modernější kousek, celá příroda by si oddechla. Bohužel to ale ne každá umí a hlavně skoro žádná to nechce. Většinu žen prostě baví víc to nakupování levných hadříků ve výprodejích, většina lidí nad ekologií ani nepřemýšlí. Přitom tenhle trend upcyklace už tu byl dávno. Třeba za války, v době protektorátu, si ženy šily šaty tzv. ze dvou jedny. Použily vždy to hezčí z každého oděvu a spojily to nějak dohromady. Kdo šije, tak ví, že je to sice náročnější než šít šaty nové, ale je to ekonomické a ekologické. Minimální odpad, minimální náklady. V době, kdy se nedalo nic nikde koupit a kdy bylo potřeba vyjít i s málem, se tohle přesně vyplatilo. Každá žena v každé době chce být totiž hlavně krásná.“
* Jak dlouho vlastně mohou ženě vydržet kvalitní šaty?
„Na kvalitní šaty je potřeba hlavně kvalitní materiál. Už tohle je problém. Že se spousta metráže schovává za vysokou cenu, ale přitom vydrží jen pár praní. Ovšem pokud bychom našli skutečně vhodnou kvalitní látku a kvalitní krejčovou, potom šaty vydrží spoustu let, stejně jako tomu bylo dřív.“
* A kolik jich podle vás k životu potřebuje?
„Já nevím, přijde mi, že dnešní ženy nosí šaty akorát tak na svou svatbu, ples či jinou slavnostní událost, což je velká škoda. Já třeba nosím šaty stále, tak nějak celoročně a mám jich ve skříni vždy okolo deseti. Jako každá žena i já se ráda oblékám a netajím se tím, že nakupuji a přešívám oděvy hlavně ze secondhandů. Vidím v tom smysl a v současné nabídce oděvů mi to přijde jako nejlepší cesta, jako forma toho mít oděv kvalitní, originální a v souladu s tou udržitelností.“
* Je možné se ruční výrobou v dnešní době uživit?
„To nevím, ale věřím, že všechno jde, když se skutečně chce. Když má někdo hodně dobrý nápad, když má hodně síly a víry, když má podporu a zázemí, když to dělá srdcem a ne jen pro vlastní peníze. Když dělá něco kvalitně a něco, čemu rozumí, když má k tomu ty správné lidi okolo, určitě to musí fungovat. Ovšem není to zadarmo, myslím. Jsou v tom jistě pracovní víkendy, jsou to jiná omezení a odříkání, která druzí už nevidí…“
* Pracujete aktuálně jako asistentka pedagoga. Kde na šití berete čas?
„Přiznám se, že právě ten čas mi hodně chybí. Ale myslím, že čas si člověk vždycky udělá, když po něčem touží, když ho něco baví, když mu něco dává smysl. Šiji hlavně o víkendech a prázdninách. Práce asistentky pedagoga je často náročná na psychiku a já beru šití i jako jistou formu odpočinku a relaxace. Někdo chodí běhat, já šiji.“
* Máte nějaký sen, který by bylo možné si ušít?
„Asi tohle nepůjde tak úplně ušít, i když… Mým snem je, aby i jiné ženy doma více šily, jako tomu bývalo dřív. Aby si našly čas látat ponožky a zašívat díry na oděvech, aby měly čas tvořit a dělat si šitím radost, dělat radost svým dětem. Aby neutrácely za nesmysly, jež jim nesluší a jež jsou nekvalitní. Aby si dokázaly daný oděv přešít či upravit. Měla jsem velkou radost, když tolik žen vytáhlo v poslední době šicí stroje a šilo, byť jen ty roušky. Na tom je vidět, že spousta žen šít umí. Také mám radost, když vidím zájem o šití u malých holčiček u nás ve škole, které se vždycky moc těší na kroužek šití. Je krásné pozorovat, že ženy tohle mají prostě v genech stejně jako vaření. Pokud bych dostala tu příležitost a byl by zájem, chtěla bych učit lidi šít. Kvalitně a poctivě. Alespoň to málo, co znám a umím, předat zase dál. Protože pokud si dnes na sebe nešijí už ani moje bývalé spolužačky z oděvní školy, pokud vlastně nepoznáme kvalitně ušitý oděv a netoužíme po něm, potom opravdu budeme odkázáni jen na svršky z Asie.“

JANA KOMÁRKOVÁ

* narodila se 27. 8. 1979 v Prostějově
* celý život žije v Holubicích
* v roce 1993 absolvovala základní školu ve Ptení, už od dětství měla jasno, že chce jít na Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově a fakt, že ji přijali na tuhle školu, brala s velkým nadšením, které se zvýšilo úspěšnou maturitou v roce 1997
* šití milovala natolik, že následně raději než na Vysokou školu textilní šla šít na modelárnu do tehdejšího Oděvního podniku, což se ukázalo jako skvělá volba, neboť z té doby má nejvíce krejčovských znalostí a zkušeností, za což děkuje bývalým kolegyním
* v OP Prostějov byla blízko navrhování a naučila se celý postup šití modelů nejen na módní přehlídky
* v roce 2001 z OP Prostějov odešla pracovat do obchodu se smíšeným zbožím, který v té době provozovali její rodiče
* po mateřské dovolené pracovala ve školním roce 2013/14 v ZŠ Ptení, kam se po absolvování kurzu v roce 2015 vrátila jako asistentka pedagoga
* je rozvedená, má dceru (16) a syna (11)
* mezi její koníčky patří kromě šití, turistiky, tance a osobního rozvoje také malování. V této oblasti se zaměřovala zejména na portréty a figurální kresbu
zajímavost: nejraději šije kostýmy na víly, miluje totiž jemné šaty a spousty kytek, přičemž jako ideální vílu si dokáže představit Květu Fialovou, neboť se dle ní vždy pohybovala s velkou lehkostí a noblesou, jakoby se kouskem těla už vznášela nad zemí