AKTUALIZOVÁNO: „Život to byl smutný, domov paralyzován...,“ říká Zdeněk Libíček

Byl jedním z těch, který společně se svými zaměstnanci stáli v první linii během nouzového stavu vyvolaného koronavirovou pandemií. Ředitel Domova seniorů v Nerudově ulici v Prostějově PhDr. Zdeněk Libíček (na snímku) podrobně popsal, jaké zažíval pocity během uzavření domova či nákazy jedné z jeho klientek. Zároveň přiznal, že na případnou druhou vlnu Covid-19, která může podle odborníků dorazit do Česka na podzim, bude domov na „Nerudovce“ po nedávných zkušenostech určitě daleko lépe připraven. Sedmdesátiletého šéfa tohoto zařízení rovněž mrzí, že kvůli koronaviru se od Vánoc neviděl ani se svým synem, který žije v Londýně.

* Jak jste strávil těžkou dobu koronavirovou?
„Osobně jsem zatím ji přežil, i když s obavami o naše klienty, zaměstnance i své blízké.“
* Zastáváte významnou funkci v sociálním zařízení, ve kterém jste společně se svými kolegy a zaměstnanci byli v době nouzového stavu takzvaně v první linii. Neměli jste strach či obavy z toho, že celou situaci nezvládnete?
„Podobná zařízení našeho typu, kde je velká kumulace seniorů na malém prostoru, vede jednou za čas i přes nejrůznější opatření k rozšíření nějakých nemocí. Třeba chřipky, průjmu a podobně. Musíme na ně být připraveni, a proto u nás neustále vládnou přísná hygienická pravidla a karanténní postupy. Svým způsobem jsme připraveni neustále, ale každá nová situace, jako ta nynější, může přinášet strach z neznámého. Obavy by na našem místě měl snad každý, a to zvláště, když jsme sledovali ve sdělovacích prostředcích šíření viru v podobných zařízeních. Doufali jsme však, že pokud by se u nás nákaza rozšířila a nebyla velkého rozsahu, že bychom ji zvládli. Při velkém rozsahu by to bylo horší, museli bychom pravděpodobně požádat o pomoc.

* Jak vůbec v ten čas vypadal život v domově?
„Ještě před vyhlášením opatření vlády jsme domov v podstatě hermeticky uzavřeli. Byl zákaz návštěv a vycházení našich klientů mimo domov, v domově byly omezeny společné aktivity a stravování ve společných prostorách, ještě více se dbalo na hygienu. Například jsme nechali okamžitě vydezinfikovat všechny společné prostory. Povinné bylo a stále ještě je nošení roušek, klienti neopouštěli své pokoje a podobně. Život to byl tak nějak smutný, společenské dění pak zcela paralyzováno. Našim klientům chyběl kontakt s okolím, známými a rodinami, což mělo negativní dopady i na jejich psychický stav. Projevoval se především běžný smutek a stesk. Většina našich klientů situaci ale chápala a brala ji s pokorou.“
* Jedna z vašich klientek se nakazila covid-19. Obával jste se šíření nákazy po domově?
„Tuto obavu jsme pochopitelně měli všichni, a jak jsem se už zmínil, u nás by se nákaza mohla šířit velmi rychle. Náš domov je velký panelák, který má šest podlaží, v současné době je u nás 226 klientů. Celková kapacita je 250 klientů, ale z důvodu probíhající a nyní pozastavené rekonstrukce pokojů jsme stav snížili na zmíněných 226 seniorů. Proto jsme udělali celou řadu opatření, abychom šíření zabránili. Nemocná klientka byla zcela izolovaná stejně jako celé jedno oddělení včetně pracovnic. Přístup ke klientce mělo jenom několik opatrovnic, a to vždy v nezbytných pomůckách, tedy v rouškách, štítech, ochranných oblecích, rukavicích a tak dále.“
* V karanténě musela být i značná část personálu. Jak vaši zaměstnanci snášeli skutečnost, že se dva týdny nedostali domů?
„Pro tu první skupinu pracovnic to bylo nemilé překvapení. Ráno šly do práce a od večera už na dalších čtrnáct dní zůstaly v domově... Většinou šlo o matky odloučené od rodin s obavou o ně. Podle jejich slov ale tato extrémní situace utužila vzájemné vztahy mezi nimi na pracovištích i v rodinách.“
* Kdo vám v době tvrdých hygienických opatření nejvíce pomohl?
„Mimo to, že jsme si z počátku krize museli pomoci především sami, je to hlavně náš zřizovatel Olomoucký kraj, který nás začal zásobovat nezbytnými ochrannými pomůckami, metodikou a podobně. A velké díky patří celé řadě sponzorů a dobrovolníků, kteří nám ještě v době nouze o ně přinášeli doma ušité roušky, dezinfekci a další prostředky. Největší oporou v domově ale byla vrchní sestra Eva Uherková, na které ležela velká část odpovědnosti za přijímaná karanténní, dezinfekční a režimová opatření. Velké díky patří také všem zaměstnancům starajícím se v přímém kontaktu o naše klienty a díky i všem ostatním.“
* Vládní opatření z doby nouzového stavu se pomalu rozvolňují. Je to podle vás dobře? Nehrozí, že se nákaza znovu vrátí?
„Nejsem epidemiolog, neumím hádat budoucnost z křišťálové koule. Že se vládní opatření rozvolňují, je jistě dobře, lidé by chtěli žít normálně, ale doba po koronaviru bude již zcela jistě jiná než doba před ním. Uvolňování opatření by mělo být promyšlené, kontrolované, a pokud budou lidé i nadále dodržovat bezpečnostní opatření, tak doufejme, že případný návrat nákazy by byl zvládnutelný.“
* Co si myslíte o tvrzení, že do Česka zcela jistě dorazí na podzim druhá vlna covid-19? Budete na tuto situaci v domově připraveni?
„Opravdu nevím, zda se druhá vlna skutečně objeví. Doufejme, že ne. V domově bychom ale byli zcela jistě připraveni, a to podstatně lépe. Nyní jsme museli více improvizovat a reagovat okamžitě na nezvyklou situaci.“
* Během nouzového stavu jste se také určitě moc často nedostal domů. Podporovala vás rodina v době, kdy jste se převážně věnoval klientům domova?
„Abych se přiznal, na doporučení hygienické stanice měla část zaměstnanců domova takzvaný home office, tedy práci z domu. Bylo to z důvodu ochrany klientů, kdy největším nebezpečím pro ně byli paradoxně zaměstnanci, kteří by nákazu do domova mohli přinést z vnějšího prostředí, a proto jsme se snažili tuto možnost co nejvíce eliminovat. Nebyla to ale dovolená, byli jsme v kontaktu elektronicky a telefonicky. S vrchní sestrou jsme si volali třeba i o půlnoci. Do domova jsme jezdili, měli operativní porady vedení a krizového štábu, byli jsme v kontaktu s našim zřizovatelem, hygienickou stanicí a podobně. Co se týče rodiny, tak nevlastní dcera žije a pracuje v Mnichově a syn v Londýně. Podporovali jsme se vzájemně. Od Vánoc jsme se neviděli a nevíme, kdy se opět uvidíme...“ (posteskne si)
* Co podle vás tato těžká doba lidem vzala a co jim naopak dala?
„Lidem vzala především velkou část svobody, ale také třeba i spoustu drobných životních radostí. A co jim dala? Zvedla se velká vlna solidarity, jak to u nás v krizových obdobích míváme, lidé k sobě jsou ohleduplnější, vstřícnější a doufám, že nám to ještě chvíli vydrží. Každého těžkého období se však bohužel snaží využít i ti, kteří na něm následně parazitují. Také nyní se tací našli...“

ZDENĚK LIBÍČEK

* narodil se v roce 1950 v Olomouci
* je rozvedený a má syna
* absolvoval Gymnázium Hejčín v Olomouci, poté vystudoval obor jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
* dva roky působil jako psycholog v pedagogicko-psychologických poradnách v Ostravě a Šumperku
* patnáct roků pracoval jako klinický psycholog psychiatrického oddělení Nemocnice s poliklinikou v Přerově
* od roku 1991 byl ředitelem Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci
* v roce 2004 se stal náměstkem ředitelky Krajské správy sociálního zabezpečení v Olomouci
* od roku 2009 je ředitelem Domova seniorů v Nerudově ulici v Prostějově
* mezi jeho největší lásky patří cestování, potom zahrada, houbaření, kultura a umění všeobecně
zajímavost: umí perfektně vařit a přiznává další lásku – plzeňskou dvanáctku...