AKTUALIZOVÁNO: „První ráno v Prostějově jsem samou radostí složil dva šansony,“ prozradil Vladimír Franz

Je to takový strážce plamene, který tu hoří od počátku věků a díky energickým i tvořivým lidem jako on snad nikdy nevyhasne. Má neuvěřitelný přehled o hudbě, výtvarném umění i celé řadě dalších vědních oborů. Snaží se přitom navazovat na dobré dílo předchozích generací a aktivně tak rozdmýchávat „očistný herakleitovský oheň“. Už příští středu 24. června se profesor JUDr. Vladimír Franz (na snímku) po třinácti letech opět vrátí do Prostějova. V kostele Povýšení sv. Kříže v Prostějově zahraje své skladby na varhany a bezprostředně na to zahájí výstavu svých obrazů v obchodní galerii Zlatá brána.

* Prostějovská výstava se jmenuje stejně jako vaše kniha Má vlast. Spojujete přitom krajiny vnitřní a vnější, máte nějaké své oblíbené místo? Ať už v České republice, nebo ve vaší duši?
„Když se veškerá dobrá energie, která kdy byla vydána, protne se zemí, vzniká krajina. Krajina dotýkaná. Je nám v ní dobře, jsme na ni hrdi a zároveň cítíme i zodpovědnost. Bedřich Smetana říká Mou vlastí v podstatě tohle: ‚Toto je vaše země. Budete-li o ni pečovat, všechno dobře dopadne...‘ Člověk si tvoří celoživotní vztah k místům, kde vyrůstal, kde se utvářel a formoval jeho vnitřní svět. Ten proces stále trvá a vyvíjí se. Takovouto krajinu pro mne znamenají například jižní i západní Čechy, ale klidně to může být také Slovensko, anebo určité části jižní Evropy, rovněž jihozápad Gran Canarie, různé enklávy Mexika. Jak vidno, pojem vlast se vůbec nemusí krýt s katastrem toho kterého státu.“
* Krajina se neustále proměňuje. Co jí prospívá a co jnaopak škodí?
„Ano, proměňuje. Těžko však tvrdit, že k lepšímu. Člověk je ve své necitlivosti, hrabivosti a bezohlednosti tím nejhorším škůdcem. Kácení stromů či alejí nazdařbůh. Kilometry vybetonované zemědělské půdy, narovnávaná koryta řek i potoků, zběsilé monokulturní hospodaření spojené s odnosem půdy a vyčerpaným podložím. Dovoz potravin přes polovinu zeměkoule, zbůhdarmý turismus. Ekoterorismus, zničená atmosféra, zasviněná moře, husté mřížoví elektrosignálů tak neblahé pro hmyz a spoustu dalšího.

* Do Prostějova jste poprvé přijel v osmdesátých letech minulého století na pozvání HaDivadla. Pamatujete si ještě na dojem, který ve vás město tehdy zanechalo?
„Dubnová noc na počátku osmdesátých let. Dojel jsem do Prostějova. Objevil vilu s přesně umístěným stromem. Tuhle zas secesní mříž s náležitým odstupem... Šel jsem předlouhou rovnou ulicí, městem uspořádaným secesí i funkcionalismem první republiky. Svítalo a na náměstí kupodivu otevřená kavárna. Než jsem vypil kafe, samou radostí jsem složil dva šansony. O osmnáct let později se konečně vynořily ve zpěvohře, na které jsem spolupracoval s Jiřím Suchým. Jednalo se o Pokušení svatého Antonína. Konečně jsem se vydal k doupěti HaDivadla. Bylo otevřeno. Nikde nikdo, jen velká přízemní místnost. Klavír. Rozhodl jsem se, že si přehraju, co jsem právě složil… A ejhle…, rozespalý člověk vylezl z půdy, další zase ze sklepa. Skuliny a škvíry se otvíraly, až zanedlouho stáli okolo mě probuzení členové HaDivadla. Čekalo nás pár krásných, dělných dní.“
* Vrátil jste se sem opět s výstavou nazvanou Něžný barbar. Tehdy jste vystavoval v galerii Dušana Kamzíka. O obrazech jste hovořil jako o básnickém zpracování krajiny, s níž jste se ztotožnil. Je nějaká krajina, se kterou byste nebyl schopný se ztotožnit?
„Rozhodně se nedokážu ztotožnit s krajinou bez paměti. Působí na mě jako kašírovaná kulisa, či fototapeta v lahůdkářství. Naopak krajina s pamětí musí být zaznamenána. I s jevy, které nemají přímé výtvarné vyjádření jako čas, vůně, ptačí křiky, objem řeky od pramene až po ústí. Je nutno najít tvarosloví vyjádřitelnosti, stroj, ustavičně produkující ten který jev. A adekvátními prostředky celý fenomén sevřít. Obraz je souloží s materiálem provedenou zkratem básně. Slavnost – Totem – Tajemství!“
* Jakým dojmem na vás působí hanácká krajina. Z čeho je dle vás upředena ona?
„Hanácká krajina má plnou míru. Nese v sobě požehnání statku – s plností léta, slunce i naditého vemene. Se subtropickým příslibem vlání jižních úvalů, s labyrinty lužních lesů, s čapími hnízdy na komínech i nízkých vrbách...“
* Když jsme se spolu bavili před třinácti lety, tak jste říkal, že když jste spokojený s jedním obrazem do roka, tak je to dobré, když se dvěma, tak je to zázrak. Změnila se v průběhu uplynulých let tato statistika?
„I v loterii nepřichází výhra každý den. Což ovšem neznamená, že vše ostatní je marnost. ‚Musím múzu hodně pošťuchovat, než začne mávat křídly,‘ pravil Igor Stravinskij o procesu tvorby. Ano, rozhodně je třeba pravidelně tvořit. Ale občas se přihodí, že téma vskrytu dozrálo a řeklo si o vše, co je třeba, aniž o to nějak zvlášť usilujeme. A pak se prostě narodí. Dílo. Hotové. Bezezbytku. Občas se tak stane, na zázraky a náhody však nelze spoléhat...“
* Uznání jste získal zejména jako skladatel scénické hudby. Čím si to vysvětlujete?
„Domnívám, se, že se jedná především o otázku konkrétnosti. V hudební dramatice jde především o přesnost konkrétního nazývání. Jevů, situací, dějů, charakterů i věcí… Výrazná napjatá nebanální tematika, její konkrétní tvarování, přesná instrumentace, volba centrální tóniny odpovídající charakteru díla, v neposlední řadě pak jasně pojmenovaný a vymezený princip hudebně-dramatické interakce. Bohužel žijeme v době zaplavené paušálovou přibližností a náhodným balastem.“
* Co je pro vás osobně důležitější: hudba, nebo ticho?
„Hudba je pro radost, povznesení a dodání energie. Ticho zas slouží k tomu, aby ve snění a usebrání hudba mohla vznikat.“
* Co zahrajete během svého hodinového koncertu v Prostějově?
„Skladbu z cyklu chorálních fantazií pro varhany nazvaného Poutní místa. Tím rozumím bod, odkud je možno dovolat se do nebe – spojení je zkrátka snazší. Třeba si však uvědomit, že poutní místo může být rovněž i zátkou na otvoru vedoucím přímo do pekla.“
* Jako doktor práv jste svého času jezdil se sypačem nebo rouboval stromy. Bylo mezi vašimi tehdejšími zaměstnáními některé, po němž se vám obzvláště stýská?
„Již během právnického studia jsem studoval malbu u prof. Karla Součka, skladbu u prof. Vladimíra Sommera, rovněž dějiny výtvarného umění u prof. Jaromíra Homolky a dějiny hudby u prof. Jaromíra Kincla. Právem jsem se rozhodně zabývat nehodlal. Po ukončení právnické fakulty jsem potřeboval především čas na ukončení oborů, které jsem považoval za náplň svého poslání. A rovněž bylo třeba něčím se živit, v neposlední řadě mít razítko v občance. Manuální profese pro mne představovaly onen sanitární čas, který bylo nutno myšlenkově i manuálně věnovat bezezbytku tvorbě, aby mohla v klidu vnitřně dozrát. Rovněž jsem byl rád, že jsem nemusel příliš vstupovat do kontaktu s tehdy již dohnívajícím totalitním režimem.“
* V roce 2012 jste kandidoval na prezidenta a dle předvolebních průzkumů jste nebyl úplně bez šancí. Objevil jste během této doby alespoň jeden důvod, proč byste do toho šel znovu?
„Ne, neobjevil. Domnívám se, že cesta ‚drobné práce‘, ona cesta hledání, tvarování a přenosu pozitivní energie-tedy tvorby, jakož i předávání mých vlastních, více než čtyřicetiletých, zkušeností mladé generaci, je tisíckrát užitečnější nežli nejrůznější rukojemství a jalové kočkování ve sféře energie jednoznačně negativní.“
* Myslíte si s odstupem času, že byste byl dobrý prezident?
„Asi by bylo dobré konečně si ujasnit, co to vlastně znamená býti prezidentem, definovat smysl jeho poslání a roli. Třeba říct, že z nejrůznějších mediálních reality-show – typu hrajeme si na školu, kteréžto se na přímou volbu nalepily – se to patrně nikdy nedozvíme! Dobrý prezident? Těžko říct. Tohle závisí na spoustě drobných faktorů, které často, ať se snažíte jakkoli, ani nemůžete ovlivnit. V každém případě bych prezidentský mandát vykonával pouze jednou a dost!“
* Nikdy jste nebyl v žádné politické straně, přesto jste působil jako poradce ministra kultury. Jaká byla nejlepší rada, kterou jste „svému ministrovi“ dal?
„Vida, že ministr jde splnit předem danou politickou úlohu, omezil jsem se na tři doporučení. Za prvé: podařilo se mi rozhýbat proces restaurování chátrajících filmů Jiřího Trnky. Bohužel zůstalo pouze u Starých pověstí českých, pak se zas celá akce vytratila. Za druhé: přispěl jsem k tomu, že velký evropský básník, hrdý občan republiky Československé a zároveň pražský rodák Rainer Maria Rilke má v Praze konečně svůj pomník. A za poslední: dal jsem impuls, aby jedna z bezesporu největších českých skladatelek, tedy Ivana Loudová, dostala za celoživotní dílo Státní cenu. Což se nakonec podařilo.“
* A jakou nejlepší radu jste dostal v život vy?
„Jít svou cestou a má-li to opravdu smysl, pak pomáhat druhým.“
* Jan Werich říkal, že vším, čím byl, byl rád. Vy jste toho vyzkoušel opravdu hodně. Čím jste byl ve svém životě nejraději?
„Tím, čím jsem.“

VLADIMÍR FRANZ

* narodil se 25. května 1959 v Praze
* český hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a příležitostný publicista, básník i dramatik
* od počátku osmdesátých let minulého století skládá scénickou hudbu, za niž získal řadu ocenění
* hudbu zkomponoval k více než 150 divadelním představením, je autorem dvou oper
* věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové
* druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná, rozsáhlé dílo vytvořil rovněž jako malíř
* absolvoval gymnázium v Praze Košířích s přírodovědným zaměřením
* po střední škole hodlal studovat hudební a výtvarnou kunsthistorii, ovšem protože se v daném roce studenti do prvního ročníku tohoto oboru nepřijímali, zvolil právnickou fakultu, kterou vystudoval na Univerzitě Karlově v letech 1978 až 1982
* studium práv sice úspěšně dokončil a získal tak doktorát práv s titulem JUDr., nikdy se však této profesi nevěnoval
* soukromě studoval malbu u Karla Součka, skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla
* od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kde vede Kabinet scénické hudby a čtyři roky stál v čele akademického senátu AMU
* v roce 1998 se stal docentem AMU v oboru dramaturgie se zaměřením na scénickou hudbu, a to za habilitační práci O hudbě scénické a uměleckou činnost
* ke dni 15. října 2004 byl jmenován profesorem AMU pro obor dramatická umění – dramaturgie činoherního divadla
* jako pedagog působil i na brněnské FAVU, a to v letech 2005–2007, od roku 2016 působí na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
* spoluzaložil divadlo Kytka, kde působil jako scénograf, výtvarník a skladatel, angažoval se také v Divadle pracujících v Mostě
* šestkrát získal Cenu Alfreda Radoka, je také držitelem Ceny Divadelních novin
* v roce 2012 byl kandidátem do voleb na úřad prezidenta České republiky
* v lednu 2014 jej hnutí ANO 2011 nominovalo jako kandidáta na post náměstka ministra kultury, nakonec se stal ministrovým poradcem
* se svojí bývalou ženou Markétou se seznámil již během vysokoškolských studií, spolu mají dceru Kristýnu, rozvedli se v roce 1997
* od roku 2001 má za partnerku fotografku Idu Saudkovou, což je bývalá manželka Samuela Saudka a Jiřího X. Doležala
zajímavost: začátkem 90. let minulého století se zúčastnil vznikající skinheadské subkultury, které se snažil dodat určitý filozofický a morální rozměr, přičemž neměl ani nejmenší sympatie k neonacismu, chtěl skiny zklidnit, avšak tento záměr se mu nezdařil. Naopak podle svědectví tehdy začínajícího novináře J. X. Doležala byli spolu s Franzem opakovaně od skinheadů v daném období zbiti...