V roli velké tenisové naděje získala Michaela Rullová coby vrstevnice Lucie Šafářové mistrovské tituly mezi žáky, o dekádu později pronikla do florbalové extraligy a semifinále mistrovství světa ve Švédsku. Před třemi lety se pětadvacetiletá rodačka z Prostějova začala věnovat rovněž hokejbalu a také zde sbírá úspěchy. Hned třikrát se stala mistryní republiky, pro nedávný světový šampionát jí trenér dokonce svěřil kapitánské „céčko“ a ženskou reprezentaci dovedla v Kanadě k bronzovým medailím. Nyní má čerstvá absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v plánu cestu do zahraničí, pro příští mistrovství světa v hokejbalu ale bude zpět. Ještě předtím poskytla Večerníku exkluzivní rozhovor...

Na nedávném světovém šampionátu jste vedla reprezentační družstvo coby kapitánka. Je to pro vás tradiční role?

„Vůbec. Hokejbal jsem začala hrát asi tři týdny před minulým mistrovstvím světa, když jsem díky kamarádovi jela na mistrovství republiky. Trenér si mě poté tehdy vybral do širšího reprezentačního výběru, z něhož se tvořil užší pro mistrovství světa. V pražské Slavii se mi hodně střelecky dařilo, tak si mě vybral. Poté jsem se začala hokejbalu věnovat víc, hrála jsem ligu s dorostenci, protože ženy měly výjimku. A teď do Kanady jsem jela s tím, že jsem stále tak trochu nováček oproti holkám, které tam jely již poněkolikáté. Bylo to pro mě velké překvapení, když trenér trval na tom, abych tuto roli vzala. Zpočátku jsem protestovala, ale marně...(úsměv)“

 Jak jste se s touto rolí sžila?

„Vůdčí typ asi v sobě mám, takže hecování, podržení holek, když se nedaří, mi problém nedělá. Ale obnáší to věci navíc. Komunikace s trenéry, s rozhodčími, je tam hodně angličtiny, rozhodčí v Kanadě mluvili anglicky velmi dobře a velmi rychle, naštěstí jsem měla asistentky, které hrají v Americe hokej. Během skupiny jsem se snažila s tím nějak pracovat a konzultovala to se zkušenějšími hráčkami i trenéry. Myslím si, že celkově jsem to zvládla. Jen zápas se Slovenskem mě mrzí, kapitán by to možná měl vzít víc na sebe a gól dát, ale ne vždy se to podaří.“

 Berete výsledný bronz jako úspěch, nebo zklamání?

„Má to dvě stránky. Od prvního mistrovství světa v hokejbalu, kam Česká republika zavítala, byl šampionát čtyřikrát a vždy jsme byli bronzoví. Já jsem to zažila podruhé a stejně jako v Bratislavě 2011 jsme prohráli se slovenskou reprezentací, což je pro nás možná ještě trochu bolestivější. Zápas v Kanadě byl první, kdy jsme Slovenky jednoznačně přehrávaly, celý zápas jsme byly lepší, vyslaly jsme jednou takový počet střel, ony se k nám na půlku skoro vůbec nedostávaly, takže to pro nás bylo hodně velké zklamání.“

 Co nakonec přiklonilo semifinálovou výhru na stranu Slovenek?

„Jejich gólmanka chytá v nejvyšší ruské hokejové lize a je jedna z nejlepších brankářek v Evropě. Celý turnaj jsme navíc hrály na tři lajny a když šlo do tuhého, tak jen na dvě, stejné hráčky chodily na přesilovky i na oslabení. Na rozdíl od Slovenek, které přijely se čtyřmi lajnami a odehrály tak celý turnaj. Mohly mít na mistrovství více hráček, finančně je na tom jejich svaz lépe. To se ukázalo na konci normální hrací doby i v prodloužení. Minutu a půl před koncem nás poslali do čtyř, což nám taky vzalo síly, a první dvě střídání v prodloužení byla od nich lepší než od nás. A asi ve třetím se jim podařilo vstřelit branku.“

 Skórovat se vám nepodařilo nejen proti Slovensku, ale ani proti Kanadě. Byly si tyto zápasy podobné?

„Ne. S Kanadou to byl zápas ve skupině a myslím si, že jsme to měly v hlavě. Sice to byl strašně důležitý zápas a možná nakonec nejdůležitější, protože kdybychom bodovaly, mohly jsme jít na semifinále proti Americe, která neměla takovou kvalitu jako na předchozích mistrovstvích. Takže finále bylo nadosah. Po všech stránkách jsme ale duel nezvládly. Asi se projevilo, že šlo o druhý zápas, roli možná hrál i časový posun a únava. Hrálo se až v osm večer místního času, tedy v jednu v noci našeho, a byly jsme ospalé. Neměly jsme žádné šance, šlapaly jsme vodu. Kanaďanky taky byly doma a dokázaly využít skvělé sestavy.“

 Šampionát se konal v Kanadě. Jak často se vy jako sportovkyně dostanete s družstvem do zahraničí?

„To je dobrá otázka (smích). Asi tři roky jsem byla ve florbalové reprezentaci, takže jsem se dostala do Švýcarska, na mistrovství světa do Švédska, jinak spíše Slovensko. S hokejbalem Slovensko a teď Kanada. Ani jeden ze sportů na tom není finančně tak dobře, aby nás pořád někam vysílali. Stejně je to vždy jen hala a hotel (úsměv).“

 Jaký dojem na vás Kanada udělala?

„Je to obrovská země, vše je strašně daleko a jinak než autem se to nedá. Okolo hotelu nebylo víceméně nic, všude hodinu pěšky. Takže jsme se někam podívaly, když nás tam zavezl autobus. Moc jsme toho neviděly, nebyl na to ani prostor. Zůstávaly jsme tam den a tři čtvrtě navíc, ale nikdo nás tam nechtěl vozit, takže to bylo na nás a taxíku. Byla tam spíše jen nákupní centra, ne něco, kam se projít. Nelíbilo se nám, že jsme byly tak daleko od dění.“

 Berete hokejbal čistě jako doplněk mimo florbalovou sezonu?

„Asi ne. Když jdu na florbalové hřiště, tak mě to strašně baví, když jdu na hokejbalové, je to stejné. Od mistrovství v Bratislavě jsem si hokejbal velice zamilovala. Začala jsem to brát nastejno a chtěla odehrát, co nejvíc toho šlo. Florbal jsem sice zprvu upřednostňovala, ale postupně jsem se srdíčkem dostávala blíže k hokejbalu. V týmu s dorostenci jsem hrála v lajně i se svým tehdy osmnáctiletým bráchou, takže si mě to hodně získalo. Sama mám v sobě boj. Tím, že v hokejbalu není ženská liga, je nesmysl se na to příliš upínat, protože stejně nemám možnost tolik hrát. Objeli jsme všechny letní turnaje, ale třeba teď hokejbal není. Zato s florbalem mohu být stále někde.“

 Florbal a hokejbal jsou dva sporty s hokejkou a míčkem. Co dalšího mají společného?

„Asi taktiku. Hokej je odlišný v tom, že máte brusle, tady se běhá. Jinak hokejbal je tvrdší, může se tam daleko víc věcí než ve florbalu, i když na mistrovství to tak nevypadalo. Tam to bylo spíš naopak, pískalo se všechno. Naopak některé zákroky se ani na florbalu nepískají, což pro mě bylo překvapení. Ofsajd je oproti hokeji trochu jiný, posouvá se na červenou čáru, když přejdete modrou, to ve florbale vůbec není, takže se dá hrát systém, kdy jeden hráč stále stojí u brány. Florbal je techničtější, střílí se tahem, tady se nastřeluje do pásma a více se zbavujete míčku.“

 Kromě těchto dvou sportů jste se v mládí věnovala i tenisu...

„Ano, tenis hraji od čtyř let a byl to sport číslo jedna. Začalo se to lámat, když jsem šla na střední, rozhodla jsem se upřednostnit studium a tenis šel do pozadí. Tento sport jde ale dělat jedině naplno, takže jsem pouze objížděla ligu v létě, něco se mi podařilo tím i vydělat. Jak jsem končila s tenisem, tak jsem zhruba v šestnácti začala s florbalem. Tenis hraji doteď, hrozně mě to baví, je to pro mě i brigáda, dá si tím slušně při škole přivydělat, což se o florbale ani hokejbale říct nedá.“

 Čeho si za svou tenisovou kariéru nejvíce považujete?

„Hrála jsem v Prostějově a Prostějov je tenisové město. Takže jsem několikrát vyhrála mistrovství republiky smíšených družstev, stala jsem se i přebornicí kraje. V žácích jsem byla asi sedmá v republice, ale žebříček v tom věku moc nevnímáte. Pro mě nejvýraznější tak asi bylo, když jsem hrávala tři roky ligu v Německu, to mi dalo nejvíce. Co se týká jazyka, zkušeností, i toho, jak to tam funguje.“

 V čem to bylo v Německu jiné než u nás?

„V Německu tím víc žijí. Mají spoustu věkových kategorií, vždy se všichni na tenise sejdou, starší i mladší hodně fandí, obdivují to. Hrála jsem asi pátou nejvyšší ligu, úroveň byla jiná než u nás, přesto se tím dalo velmi dobře vydělat... (úsměv) Bylo to strašně fajn a vždy to bylo v krásném prostředí. Hrála jsem u Stuttgartu a bylo vidět, jak je to bohatý kraj. Každá malá vesnice tam má s nadsázkou osm kurtů a všude kolem je nádherná zeleň. Tady je to založeno na úspěchu: vyhraješ-nevyhraješ, od toho se odvíjí, zda budeš pochválen. Tam je to tak, že hraješ, makáš, super a nevadí, když prohraješ. Hlavní je, že něco děláš.“

 V současnosti si tenisem přivyděláváte spíše jako hráčka, nebo trenérka?

„Letos jsem toho bohužel moc neodehrála, protože jsem jednak státnicovala, pak se to krylo s hokejbalovým mistrovstvím  soustředěním. Dokončila jsem studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze, takže mám teď jedničkovou tenisovou trenérskou licenci. Jako žena to nemám tak jednoduché, třeba vydržet na kurtě šest hodin je hrozně náročné na tělo a nemohu hrát s klukama nad patnáct let, začali by mě přetláčet a trenér by měl být daleko lepší. Takže přemýšlím, co dál. Mohla bych učit tělocvik a základy společenských věd, ale to se mi nechce. Trénování mě baví, ale nevím, zda by mě bavilo každý den. V září bych ale měla vyrazit někam do světa...“

 Pracovně?

„Ano. Angličtinu nemám takovou, jakou bych si představovala, a jelikož tenis je s angličtinou velmi spojen, takže bych ji chtěla zlepšit. Vyrážím do anglicky mluvících zemí a během roku dvou bych se to chtěla naučit, opět mi to otevře obzory. Takže florbalovou sezonu v září nezačnu, chtěla bych ale ještě odehrát Czech Open. Možná budu rok a půl cestovat, určitě bych se ale chtěla dobře připravit na hokejbalové mistrovství ve Švýcarsku. Budu mít osmadvacet, tož pak se uvidí...“

 Jak jste se vůbec od tenisu dostala k florbalu?

„Díky kamarádkám, které to hrály tady v Prostějově. Odmalička jsem chtěla hrát hokej a florbal byl dostupnější. Najednou jsem měla víc času, tak jsem se tomu mohla věnovat. S holkama jsem hrála regionální ligu, tehdy druhou nejvyšší v republice. Postupně jsem to začala brát vážněji a po přechodu na vysokou školu do Prahy jsem šla do extraligového Chodova. Tam mě přivedla kamarádka, která také přešla z tenisu na florbal. A nastal zlom. Dostala jsem se do oblasti, kde se hraje nejvyšší soutěž.“

 Hned v úvodu jste několik let nastupovala ve florbalové reprezentaci. Co se vám v národním týmu podařilo?

„Ve florbalu je čtveřice Česko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko. Švédsko s Finskem bylo vždy výrazně lepší, Švýcarsko bylo hratelné, ale my jsme končily spíše čtvrté. Největšími zážitky bylo mistrovství světa ve Švédsku, kde jsme skončili čtvrtí. Jeli jsme tam  autobusem i trajektem. A byla jsem i na univerziádě, z níž jsme si přivezli stříbro. To je asi můj nejvýraznější úspěch ve florbale.“

 Váš současný tým Elite Praha se pravidelně umisťuje uprostřed extraligové tabulky. Jaké jsou vaše nynější florbalové ambice?

„Byla jsem u založení tohoto týmu a snad úplně první hráčkou, když jsem tam přestoupila z Chodova. Mně se v tom týmu zalíbilo a už jsem tam zůstala. Každý rok končíme pátí, šestí, protože se nám nedaří dostat do první čtyřky a ve florbale je systém takový, že první tým tabulky si volí svého soupeře z pátého až osmého místa. Již třikrát po sobě si nás vybral vítěz základní části, takže jsme skončili v prvním kole play off, přestože máme na to být v semifinále. Je to trochu nešikovný systém a tím, že my i první tým jsme z Prahy, tak si nás vybere a nemusí cestovat. Zápasů play off může být sedm a je velký rozdíl cestovat po Praze, nebo do Vítkovic.“

 Měla jste možnost přejít jinam, třeba právě do mistrovského Herbadentu?

„S Herbadentem jsem jednu dobu hodně jednala, ale přiznám se, že tam se tomu dává sto procent. Ale tím, že je to neprofesionální sport, tak se jim to nevrací. Chodila jsem na vysokou školu, v bakaláři jsem měla dvojobor a neměla jsem čas mimo večerních tréninků chodit dopoledne do posilovny. Navíc jsem studovala tělesnou výchovu, takže po dvou hodinách plavání, atletiky a basketbalu jsem měla síly pouze na večerní trénink. Nechtěla jsem tomu dávat tolik času, protože mám ještě jiné věci, jimž se věnuju. Škole jsem vždy dávala přednost, abych v pořádku dostudovala, protože florbalem se nikdy živit nebudu.“

 Kdo je Michaela Rullová

Šestadvacetiletá rodačka z Prostějova tíhla ke sportu odmalička. Začalo to tenisem, v němž se opakovaně stala mistryní republiky smíšených družstev, poté se začala věnovat i dvěma odvětvím s hokejkou. Nedošlo sice na lední hokej, po němž toužila, ale i ve florbalu a hokejbalu to dotáhla až do reprezentace a k medailím. Po odchodu na vysokou školu do Prahy začala pravidelně hrát florbalovou extraligu a z mistrovství světa ve Švédsku má 4. místo, na letní univerziádě pak družstvu pomohla ke stříbru. Hokejbal začala provozovat před dvěma lety, podílela se tak na dvou bronzových medailích ze světových šampionátů a letos vyhrála se Slavií Praha již třetí titul mistryně republiky.