„CHUŤ PSÁT JSEM V SOBĚ MĚLA ODJAKŽIVA, ALE NA ČERVENÉ KOBERCE JSEM NEMYSLELA...“

Prostějov - Prostějovská právnička Jarmila Pospíšilová pokřtila na konci loňského roku svou v pořadí již devátou knihu, čímž však svou spisovatelskou kariéru rozhodně nekončí. Koneckonců obliba jejích textů byla znatelná i podle vysoké účasti čtenářů na zmíněném posledním křtu. Pokud jste si ale jako autorku detektivních příběhů představovali spíše někoho věkem blízkého Agátě Christie nebo Jessice Flatcher, byli byste překvapeni. Jarmila Pospíšilová má do důchodu ještě hodně daleko a smíchem rozhodně nešetří, i když náměty jejích literárních děl nejsou právě veselé. Co ji vlastně vedlo k tomu, že se chopila pera a dala se do psaní detektivních příběhů a společenských románů?  Kdo a co je její inspirací? Na tyto a další otázky odpovídá v exkluzivním rozhovoru pro Večerník sama autorka...

 Co bylo prvním impulsem k tomu, abyste začala psát?

„To vlastně ani nevím..(úsměv). Tuhle otázku mi čas od času někdo položí a já vždycky odpovím, že touhu psát jsem v sobě musela mít asi odjakživa.“

 Máte svůj spisovatelský vzor či oblíbeného autora?

„Oblíbených autorů mám hodně, těch je opravdu celá řada, a to jak v oblasti detektivek, tak ostatní beletrie. Je pro mě těžké vybrat jedno jméno, protože bych nerada někoho opomněla. Vzor jako takový přímo nemám, hlavně proto, že každý autor má svůj specifický styl, který by bylo obtížné napodobit. Osobně se mi moc líbí detektivky severských autorů, které jsem začala číst ještě před tím, než se jejich příběhy staly populární i tady u nás. Líbila se mi hlavně ta ponurá atmosféra. Z těch zahraničních se mi hodně líbí práce autorky, která píše pod pseudonymem Fred Vargas. Píše s velkou odbornou erudicí, a přesto s nadsázkou a vtipem. Ale mám v oblibě samozřejmě i české autory a zejména autorky, například ze starší generace Evu Kačírkovou, Milenu Brůhovou, z té novější generace třeba Michaelu Klevisovou, ta je velmi dobrá. Co mě teď naposledy moc zaujalo mimo detektivní žánr, byl román Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové a pak také výborná věc od Jiřího Hájíčka Rybí krev...“

 Jak těžké je prosadit se jako autorka detektivek u nás v Česku?

„Ono je hlavně otázkou, co to znamená, prosadit se. Já jsem ani nezačínala psát s cílem přímo se prosadit, že bych před sebou viděla ty autogramiády a podobně. Měla jsem potřebu něco napsat, nechtěla jsem to nechávat jen tak v šuplíku, doufala jsem, že se to vydá a že si ty příběhy najdou své čtenáře. Ale v těch představách jsem nikdy nešla až tak daleko, abych se viděla na nějakém tom pomyslném červeném koberci, jak se podepisuji zástupům fanouškům,i když představa by to byla hezká... (smích)“

 Váš prozatím poslední literární počin Šaty z duhy je vaší v pořadí devátou knihou. Jaký to byl pocit poté, co vám vyšla vaše prvotina?

„Když ta první kniha skutečně vyšla s mým jménem jako autorky a já jsem ji viděla poprvé v regálu knihkupectví, přestože samozřejmě nikdo nevěděl, že tou autorkou jsem já, dostala jsem v tom obchodě tak strašnou trému, že jsem odtamtud musela odejít...(úsměv) Potom jsem se tam tedy vrátila a od té doby jsem si už trochu zvykla, že se tam ty knížky objevují, ale u té první a vlastně i u té druhé jsem byla tak trochu v napětí.“

 Jste autorkou detektivních příběhů a společenských románů. Nemáte chuť zkusit si i jiný žánr? Například romantický nebo detektivní děj zasazený do historického prostředí?

„Na historické prostředí bych musela mít hodně odborné erudice. Myslím si, že ten, kdo tento žánr píše tak, aby to bylo opravdu dobré, musí být historikem nebo se o tuto problematiku zajímat opravdu do hloubky. Vím, že je to velmi oblíbený žánr, který má své čtenáře, ale já tyhle ambice nemám. Hlavně proto, že nemám takové znalosti historie a dobových reálií, aby ten výsledný příběh nebyl jen nesmyslný spletenec. Romantický žánr mě, abych se přiznala, nijak neláká. Já vidím život v takové nějaké realitě, nechci říct přímo tvrdě, ale moje příběhy, přestože jsou všechny smyšlené, musí budit dojem, že se mohou teoreticky v reálu stát, musí být uvěřitelné. Na romantické příběhy asi nejsem ten pravý člověk.. (smích)“

 Vyhovuje vám při psaní více muž nebo žena v pozici hlavního hrdiny vašich příběhů?

„V tom posledním románu to byla žena a jinak se to tak trochu míchá. V detektivkách je vyšetřovatelkou žena a pak jsou tam i dva muži. Jinak jsou protagonisty příběhů různě muži i ženy, tak jak si to příběh vyžaduje. Hlavní je příběh, ne charaktery postav. Samozřejmě bych asi víc rozuměla tomu ženskému světu a stylu chápání, ale ani s mužskými postavami jsem neměla zatím problém. Možná je to i tím, že v těch detektivkách nemusí psychologie postav dostávat tolik prostoru, jak by tomu bylo ve společenském románu...“  

 Vy jste povoláním právnička. Nesetkala jste se ve své kanceláři s fanouškem vašich knih? Něco ve smyslu: „To je ale náhoda, vy se jmenujete přesně jako autorka mých oblíbených knih!“

„To se zatím nestalo, ale po dnešku, když vidím, kolik čtenářů přišlo, se to možná stane.. (smích). Zájem fanoušků mě opravdu moc potěšil a dojal, takže bych jim chtěla i tímto způsobem moc poděkovat za jejich přízeň a podporu.“

 Vaše poslední kniha vyšla teprve před několika měsíci. Máte už přesto v hlavě nějaký nový příběh, nebo si dáte menší přestávku?

„Vzhledem k tomu, že mi to poslední dobou vychází tak na střídačku, jednou detektivka a potom společenský román, jsou to přece jen rozdílné žánry, a proto ta přestávka mezi psaním nemusí být tak velká, ale pár měsíců to vždycky je.“

 Takže letos pro své fanoušky nechystáte žádné knižní překvapení?

„Možná by se něco našlo (smích). Před začátkem prázdnin proběhne křest mé nejnovější detektivky s názvem Vražda v lázních Skalka, jejíž děj se odehrává v nedaleké Skalce. Na křtu bude pochopitelně každý příznivec vítán...“

kdo je Judr. Jarmila Pospíšilová

Od roku 1993 pracuje v Prostějově jako advokátka a už několik let se snaží své povolání skloubit s psaním románů, protože si svůj život bez vlastní tvorby už nedovede představit. Vydala celkem devět knih: šest detektivních příběhů a tři společenské romány. Tím posledním jsou právě Šaty z duhy, stejně jako ostatní autorčiny knihy vyšel v brněnském nakladatelství MOBA. Její  povídka s detektivní zápletkou Ani pes neštěkne byla zařazena do sborníku Nejlepší detektivní povídky roku 2005 a nominována na cenu Havrana (cena udělovaná Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury za nejlepší detektivní povídku - pozn. red.). Stala se také spoluautorkou scénáře připravovaného televizního detektivního seriálu. Přestože Jarmila Pospíšilová pracuje jako advokátka a má tak relativně velké množství inspiračních zdrojů pro své detektivní příběhy, všechny postavy a zápletky jejích knih jsou pouze výplodem její fantazie. Kromě práce v advokátní kanceláři je také starostkou v nedaleké obci Vincencov a v tom nepatrném zbytku volného času si ráda užije dlouhou procházku v přírodě, je nadšenou houbařkou a za relaxaci považuje i práci na zahradě a pletení.