SEDM PROSTĚJOVSKÝCH KOCOURŮ ZA VÁLKY ŽILO NA HRANICI ŽIVOTA A SMRTI

S vůní rozkvetlých šeříků se letos osmdesátileté Aleně Strnadové každoročně vybavují vzpomínky na konec druhé světové války. Teprve po jejím skončení se známá kostelecká doktorka dozvěděla, že její otec byl členem tajné protiněmecké skupiny. Tím bezprostředně ohrožoval život nejen svůj, ale i životy všech členů své rodiny.  Bylo jich sedm, proto si říkali Sedm kocourů. Jména i velmi dramatické životní osudy mnoha z nich už upadly v zapomnění. Při exkluzivním rozhovoru pro Večerník jsme se je pokusili alespoň částečně oživit...

Úvodem by nás zajímalo, kdo tajnou skupinu tvořil?

„Velitelem byl známý odbojář a ředitel prostějovské průmyslovky Josef Knoll. Mezi další členy patřil majitel obchodu s rádii Karel Friml, ředitel banky Havránek, finanční úředník František Kravák, můj otec Vilém Brzica, jenž za války pracoval jako úředník okresní nemocenské pojišťovny, a další dva muži, na jejichž jména si už nyní nemůžu vzpomenout.“

 Jak se vlastně dali dohromady?

„V den své maturity v roce 1916 musel otec narukovat jako voják do první světové války. Po jejím skončení dostal válečný kříž za uhájení Těšínska. Byl velký vlastenec. Myslím, že i ostatní ze Sedmi kocourů na tom byli stejně. Byli to často bývalí vojáci, připravení pro svoji vlast riskovat i zemřít. Dnes to zní možná omšele, ale skutečně to tak bylo. Něco podobného si u většiny dnešních lidí nedokážu představit. Přesto to lidem aktivně vystupujícím proti okupantům nebylo po válce nic platné. K moci se v mnoha případech dostali hlavně ti, kteří za války s Němci ochotně spolupracovali. Když to pro ně bylo výhodné, převlékli kabát a stali se z nich zanícení komunisté. Ostatně po revoluci v roce 1989 se v tomto směru historie de facto opakovala, pouze z komunistů se zase stali nadšení demokraté...(úsměv)“

 Co bylo úkolem této odbojové skupiny?

„Jednalo se o prostějovskou partyzánskou organizaci, která vznikla z nelegální organizace Obrana národa. Ke spolupráci na odboji získávali důvěryhodné občany, šířili zprávy zahraničního rozhlasu, tiskli letáky a rozdávali je. Měli i zbraně a zdravotnický materiál potřebný pro ošetření zraněných partyzánů. Spolupracovali se sovětskými partyzány, kteří působili v lesích na Konicku a Drahanské vrchovině. Také dělali sbírky na podporu rodin postižených fašistickým terorem.”

 Proč se jmenovali zrovna Sedm kocourů?

„Bylo to podle tajného znamení, kterým byl zapalovač. Tím se prokazovali při jednání s dalšími lidmi. Na rubu a líci tohoto zapalovače byl vyveden kocour. I po válce jsem jej dlouho opatrovala jako oko v hlavě, ač na něm už žádný obrázek dávno nebyl. Nakonec se někde ztratil.“

 Kde se těchto „sedm statečných” scházelo?

„Každý čtvrtek chodili do Litovelské restaurace na Pernštýnském náměstí. Nejdůležitějším místem však pro ně byla chata Jaroslava Bokůvky, která stála na Kosíři. Byl v ní chlívek, pod nímž se skrývala tajná místnost. Tam se ukládaly všechny tajné materiály a zbraně i ošetřovali zranění. To měl na starosti kostelecký doktor Fiala. O tomto vzácném člověku se od války nikdy nikdo nezmínil. Dalším centrem vlastenců spolupracujících s partyzány byl zájezdní hostinec na Pohodlí, stojící po levé straně silnice vedoucí do Seče. Provozovali ho bratři Vítkovi. Když byli prozrazeni, fašisté je popravili obzvláště krutým způsobem: přímo na Pohodlí je pověsili za nohy...“

 Velitelem Sedmi kocourů byl Josef Knoll. Na jeho příkladě je jasně patrné, že opravdoví vlastenci neměli problémy pouze s fašisty, ale i s komunisty... 

„Tak tomu skutečně bylo. Po roce 1948 začal Josef Knoll organizovat protikomunistický odboj v rámci skupiny Světlana. Se svými spolupracovníky však byl v roce 1949 zatčen a po původním návrhu na trest smrti odsouzen za velezradu a vlastizradu na pětadvacet let do kriminálu. Ve vězení potkal i Leopolda Färbera z Konice, kterému své zážitky vyprávěl. Knoll si trest odpracoval v uranových lágrech na Jáchymovsku, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Po návratu z vězení se odstěhoval někam na jižní Moravu, svými zážitky se veřejně nikdy moc nechlubil. Podobný osud potkal také řadu dalších lidí z protifašistického odboje. Po roce 1948 se totiž s komunisty svezli i chameleoni, kteří za války udávali české lidi.“

 Co se vám osobně vybaví, když se řekne konec druhé světové války?

„Byla jsem dvanáctiletá holčička. S rodiči jsme bydleli ve Dvořákově ulici v Prostějově. Živě si vzpomínám, jak poslední neděli v dubnu došlo k velkém náletu na Prostějov. Dodnes se mi vybavuje ten zvuk letadel, stále mi z něčeho podobného běhá mráz po zádech. Letadla začala shazovat bomby na město, jejich hlavním cílem bylo letiště. Devět náloží dopadlo i na naši zahradu, kde zůstaly ležet, aniž by vybuchly. Bylo na nich napsáno CCCP. Ještě štěstí, že tehdejší sovětská vojenská technika nebyla tak zcela dokonalá, to bych asi konec války nepřežila.“

 Co bylo pak?

„Jelikož barák byl částečně poškozen, přestěhovali jsme se do domu U Tří zajíců na Pernštýnském náměstí. Sovětští vojáci byli vítáni jako osvoboditelé, ale byli s nimi i potíže. Kradli, co viděli, hlavně hodinky a kola. Věci pak skladovaly na našem dvoře, vím, že jeden ze sovětských důstojníků to pak vracel na prostějovskou radnici. Byly s nimi ale i další problémy. Hodně chlastali, jednou se opili a z děla vystřelili na Schmauzův dům, kde jsou nyní potraviny Modrý lev. Měli z toho velký průšvih. V tomto období jsme na Pernštýnském náměstí bydleli u pana Vařeky, který měl před druhou světovou válku palírnu a byl velice bohatý. Za války spolupracoval s partyzány, přesto mu po válce komunisti všechno sebrali a on se oběsil na stromě u prostějovského hřbitova.“

 Jak jste válku prožívala jako dítě?

„Když skončila válka, bylo mi dvanáct, mému bratrovi sedm let. Vzpomínám si třeba na to, že jsme nechodili do školy, protože se ze školních budov staly lazarety. Jednou týdně jsme pouze navštěvovali hotel U Tří králů, kde jsme dostali úkoly, které jsme přes týden museli vypracovat.“

 Věděla jste, že váš tatínek působí v odboji?

„Jako dítě jsem něco tušila, ale vůbec jsem nedokázala domyslet, jaké by to pro nás mohlo mít následky. Vzpomínám si ale, že jsme doma měli rádio. Tatínek z něj v noci poslouchal zprávy z Londýna. Slyšela jsem to přes dveře, ač on si myslel, že o ničem nevím. Podobně to bylo

s našimi výjezdy na chatu na Kosíři. Rodiče nám vždy dali něco do batůžku a neřekli nám, co to je. Pak jsme jeli vlakem do Čelechovic a dál pokračovali pěšky, jako by se jednalo o normální rodinný výlet. Teprve po válce mi otec něco z toho objasnil. Nikde jinde mimo rodinu se tím však veřejně nechlubil.“

 Skončil i on po válce ve vězení, jako třeba jeho kamarád Knoll?

„Tatínek zavřený nikdy nebyl, přestože STB u nás provedla hned několik hodně drsných domovních prohlídek. Jako zaměstnanec pojišťovny po válce působil v pohraničí, kde se někteří Češi po odchodu Němců chovali skutečně jako prasata. To ho jako vlastence hrozně moc trápilo. Stejně tak byl smutný z toho, že i po válce o osudech tisíců lidí rozhodovali ti, kteří za války udávali české lidi. I Češi byli vždy chameleoni, kteří jsou za každého režimu ochotni udělat cokoliv, aby se oni sami měli co nejlépe. Žádné svědomí, žádná čest či morálka, nic z toho jim nic neříká...“

kdo je Mudr. Alena Strnadová

Narodila se 20. února 1933 v rodině Viléma Brzici a Anežky Brzicové. Měla ještě mladšího bratra Jiřího. Na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově maturovala v roce 1951, následně studovala medicínu na univerzitách v Olomouci a v Brně. Promovala v roce 1957, od roku 1959 působila jako obvodní dětská lékařka v Kostelci na Hané. Do důchodu odešla v roce 1992, i v penzi za své podstatně mladší kolegy často zastupuje v různých ordinacích po celém regionu.