„BŮH A VÍRA JE PRO MĚ TAKOVÝ ÚHELNÝ KÁMEN, NEKONEČNÁ INSPIRACE...“

Zpěvačka a kytaristka Eva Henychová, kterou si můžete pamatovat z televizního seriálu pro děti My holky z městečka, vystoupila s pásmem svých duchovních a zádumčivých písní při příležitosti druhého adventního koncertu v Čechách pod Kosířem. „Nejsem typ na kterého chodí davy posluchačů,“ přiznala Henychová, která se upřímně těšila z toho, že její koncert v impozantním prostředí depozitáře Muzea kočárů si nenechala ujít odhadem více jak stovka posluchačů. V následném exkluzivním rozhovoru pro PROSTĚJOVSKÝ Večerník se dočtete mimo jiné, jak se Eva Henychová vlastně dostala k roli rozpustilé „Jarky“, co ji nejvíc ovlivňuje při psaní písní a co by jí udělalo největší radost pod vánočním stromečkem...

Hned v úvodu se vás nemohu nezeptat na vaši hereckou zkušenost v dětském televizním seriálu My holky z městečka. Jak jste se k roli vlastně dostala?

„Už od první třídy jsem chodila na kytaru do hudební školy. No a jednou se k nám doneslo, že televize hledá tři děvčata mezi devíti a dvanácti lety, která umí zpívat a hrát na kytaru, housle nebo harmoniku. Říkala jsem si, že to bych mohla být já, protože hrát na kytaru i zpívat umím. Tak jsem běžela domů a řekla jsem mamince: ´Mami, já asi budu hrát v televizi!‘. Maminka mi ale řekla, že to je jen konkurz, že by mě nejdřív museli vybrat. No a tak jsem šla na konkurz a postoupila jsem do dalšího kola, pak ještě do jednoho a ještě do jednoho... A nakonec mi řekli: ´Tady máš scénář, budeš hrát holčičku Jarku a budeš hrát na kytaru na věži Mikulovského kostela‘. No a tak se to zrodilo.“

Poznávají ve vás lidé to rozverné děvče ze seriálu?

„Musím říct, že se tu a tam stane, že ke mě přijdou lidé a říkají: Jé, vy jste ta z toho seriálu, vy jste se vůbec nezměnila‘. A já vždycky nevím, jestli se mám zlobit, že pořád vypadám jako dítě, nebo jestli mám být ráda, že jsem ještě tolik nezestárla. Ale teď jsem v takovém tom období, kdy si říkám‚ jak je to bezva, že jsem se ještě tolik nezměnila...“

Vídáte se ještě někdy s představitelkami Rendy a Lucky alias Monikou Flajšingerovou nebo Ivanou Huškovou?

„S holkama se bohužel nevídáme. Nemyslím tím, že bychom se rozešly nějak ve zlém, ale životy nás prostě rozdělily a já tak ani nevím, co dělají. Čas od času mi sice někdo pošle mail nebo zprávu, takový drb, že se s některou z nich setkal, nebo že se s nimi zná, ale jinak...“

Neměla jste chuť stát se po své zkušenosti herečkou?

„Vlastně ani ne. Tatínek ze mě sice vždycky chtěl mít tenistku, ale já jsem vždy raději zpívala a hrála na kytaru. Herečkou jsem se možná nestala hlavně proto, že takhle si vlastně můžu dělat, co chci. Být hodná a poslouchat pana režiséra, to pro mě bylo docela těžké. Kytara je to, co mě naplňuje a podle ohlasů lidí, kteří chodí na mé koncerty, se zdá, že to dělám dobře, že to bylo správné rozhodnutí.“

Píšete si vlastní texty, co je vaší největší inspirací? Máte nějaké oblíbené místo, kde vás přepadne múza?

„Inspirací je vlastně všechno v mém životě. Láska, rozchod a zejména víra v boha, což je vlastně pro mou tvorbu stěžejní. Je to takový úhelný kámen mého života a nekonečná inspirace.“

Jak u vás vzniká taková píseň? Objeví se nejdřív slova nebo melodie?

„Písnička je u mě nejdřív něco jako myšlenka, nápad. A z toho se pak vyklube píseň. Jako například u mé skladby ´Všechno je jinak´. Ta myšlenka se mi nějakou dobu rozvíjela v hlavě, až nakonec vznikla tahle píseň. Já nedokážu oddělit slova a melodii, ty mají být spolu a já je tak nechávám.“  

Vaše poslední album Sinaj je plné písní, ve kterých se odráží vaše osobní problémy a strasti. Nečiní vám problém zpívat o něčem tak privátním, jako je smrt maminky, nemoc a další patálie před publikem?

„Já jsem prostě taková. Asi týden po smrti mé maminky jsem pro ni složila píseň s názvem Živá, do té jsem vložila vše, co jsem v tu chvíli cítila. A moje nemoc... V osmnácti letech mi začaly první zdravotní problémy a následně mi byla diagnostikována roztroušená skleróza, o čemž ale věděli jen moji nejbližší. S nemocí jsem úspěšně bojovala, právě až do smrti mé maminky. Potom se můj stav hodně zhoršil. Cesta na Sinaj a do Jeruzaléma mě ale zformovala natolik, že jsem byla schopná se své nemoci znovu postavit a dokonce jsem našla i sílu k tomu, abych odpustila své mamince, že mě tady nechala a bez varování si umřela. Na tom albu ale nejsou jen smutné věci, mnoho z nich má vyjadřovat naději, takové světlo na konci tunelu. Kdo chce, ten si tam to světýlko najde...“

Vaše poslední album vyšlo v roce 2010. Máte už v plánu nějaké nové?

„U mě je to tak, že album neplánuju, ono přijde samo. Když se stane, že mám dostatek písní, které by album naplnily, vydám CD.“

Blíží se Vánoce, co by vám osobně udělalo pod stromečkem radost?

„Tak to jste mě zaskočila, musím trochu zapřemýšlet..(smích) Asi by mě nejvíc potěšilo, kdyby si lidé v mém nejbližším okolí, které mám ráda, upravili věci ve svých srdcích, tak nějak si zametli život. A kdybych já toho mohla být svědkem a radovat se s nimi, třeba když si upraví problémy ve vztahu, když se po dlouhé nemoci někdo uzdraví... To by pro mě byl ten nejkrásnější vánoční dárek. Být u toho a radovat se spolu s nimi.“

kdo je Eva Henychová

Je zpěvačkou, kytaristkou, skladatelkou i textařkou v jedné osobě. Její písně jsou osobní výpovědí člověka, který umí nahlédnout hlubokob pod povrch skutečností všedního života. Narodila se 8. září 1974 ve Zlíně, v roce 1985 získala díky svým hudebním dovednostem jednu z hlavních rolí v dětském televizním seriálu My holky z městečka. V roce 1994 začala studovat zpěv a hru na kytaru na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka. Absolutoriem v roce 1999 se započala její profesionální umělecká kariéra.V současnosti vystupuje po celé republice, vyhledává zejména prostory menších klubů, čajoven, hradů, zámků, kostelů a kaplí, kde její něžná hudba s texty vyzývajícími k zamyšlení nejlépe vyzní. Uskutečnila také několik cest za českými krajany do zahraničí. Hrála už v Belgii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Moldavsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku, Španělsku a na Ukrajině. Nevyhýbá se ani akcím benefičního charakteru v domovech důchodců, v hospicích a psychiatrických léčebnách. Odehrála také již přes padesátku koncertů pro odsouzené ve věznicích. V současnosti má celkově za sebou více než půldruhý tisíc samostatných recitálů. Vydala celkem čtyři alba autorských písní Svítání (1996), Za stěnou z papíru (2000), Všechno je jinak (2004) a prozatím poslední album s názvem Sinaj (2010), v němž se odráží její citové rozpoložení po náhlé smrti její maminky a vlastní boj se zákeřnou nemocí.