Písně Jiřího Bulise rozezněly jeviště za oponou

Na výraznou osobnost brněnské divadelní scény, skladatele scénické a filmové hudby a písní s charakteristickou temnou atmosférou Jiřího Bulise zavzpomínali v pátek 21. listopadu členové HaDivadla se svými hosty. 

V komorním prostoru za jevištěm divadla zároveň se všemi zúčastněnými oslavili čtyřicáté výročí této brněnské scény, jejíž začátky jsou však neodmyslitelně spjaty s Prostějovem.

Skladatel Jiří Bulis pocházel z Chomutova, po maturitě však odešel do Brna. Začal spolupracovat především s prostějovským HaDivadlem a s brněnským Divadlem na provázku, psal také hudbu pro televizi a film. Jeho tvorbu můžeme slyšet například ve filmech Věry Chytilové „Dědictví aneb Kurvahošigutntag“ či „Šašek a královna“ nebo Juraje Jakubiska „Sedím na konári a je mi dobre“ a „Svědek umírajícího času“ a mnoha dalších. Jeho život ukončila v sedmačtyřiceti letech autonehoda mezi Prostějovem a Olomoucí při cestě zBrna do Ostravy. 

HaDivadlo mimo množství inscenací, které prolínaly Bulisovy skladby, uvedlo také pásmo jeho písní v režii Arnošta Goldflama s názvem „Proklatec aneb Soireé s písněmi J. Bulise ve zmizelé kavárně Kolbaba“. A právě většina písní z tohoto pásma zazněla uplynulý pátek v prostějovském divadle.  Publikum mohlo slyšet „řachandy“ i „citovky“, jak sám Bulis svou tvorbu s nadsázkou rozděloval, ve výborném provedení pro housle, čelo a klavír a v procítěném podání současných i minulých členů HaDivadla. Ti se tak opět vrátili na prkna, kde byl v sedmdesátých letech založen divadelní soubor a tím vznikl pro mnohé, kteří potřebovali uniknout sevřené dobové realitě, nový magický svět. A kousek této atmosféry mohli návštěvníci pátečního koncertu pocítit právě při těch nejsilnějších písních Jiřího Bulise jako například Jedno jméno či Anděl radosti. 

„To byly doby. Každá návštěva zde byla jako výlet do jiné dimenze. Úplně jiný prostor, jiný život. Tu atmosféru cítím ještě dnes. To už nezažijeme,“ zavzpomínal na prostějovské začátky HaDivadla Milan Brauner. A Miloslav Maršálek, dlouholetý člen souboru divadla k tomu spokojeně dodal: „Myslím, že můžeme být hrdí na to, že jsme lidem tento pocit mohli poskytnout. Tenkrát jsme byli mladí, nadšení, neměli jsme rodiny a divadlo bylo nás vším. Kolikrát jsme do čtyř do rána zkoušeli a kdo měl ještě sílu, šel po zkoušce vyrábět rekvizity. To muselo být cítit.“  

Po skončení představení ještě Miloslav Maršálek všechny pozval na večírek do Baru 12 opic a představil výstavu „Fragmenty z půdy“, kterou všichni návštěvníci divadla mohou vidět v promenoáru divadla a která zachycuje právě střípky z prostějovské éry HaDivadla.