Hledání ztraceného času ve Smržicích aneb co jednou natočíš, to se neztratí

„Co jednou namaluješ, to se neztratí, co namaluješ, to se neztratí,“ zpívá Jarek Nohavica ve své nádherné písni Sudvěj z alba Mikymauzoleum. Možná, kdyby známý písničkář v době, kdy psal tuto naléhavou skladbu místo malíře Libora Vojkůvky ze Šternberku navštívil videokronikáře Zdeňka Balcaříka ve Smržicích, zněl by text této naléhavé písně: „Co jednou natočíš, to se neztratí, co natočíš, to se neztratí...“

Čas je skutečně to základní, od čeho se odvíjí vše ostatní - dobré i zlé. Často hořekujeme, že ho máme málo, přesto ho sami tolik promarníme. Kdo však říká, že čas „vůbec“ nemá, ten lže. Čas už nemá pouze ten, kdo je mrtvý. Kdo dýchá, čas má. Pokud ho má málo, pak je to obvykle tím, že ho tráví něčím jiným, než tím, čím by sám chtěl.
Nejhroznější na času je prostý fakt, že plyne! Vteřina za vteřinou zmenšují hořící svíčku, která nám byla na světě vyměřena. Z toho je patrné, že čas je nejen to jediné, co na světě opravdu máme, ale zároveň i nelítostný, mocný a vlastně nepřekonatelný protivník. Kdo se mu postaví? Kdo ho vyzve na souboj? Najde se takový hrdina, který se odváží vstoupit do dravého proudu řeky „Čas“ a vytáhne z ní oblázky našich všedních i slavnostních okamžiků?
Ano, takový borec se občas najde. Někdy se mu říká malíř, jindy spisovatel, fotograf či filmař. Ale obecně vzato by se mu pokaždé mohlo říkat jediným slovem: kronikář. Zdeněk Balcařík ze Smržic je po dvaceti letech tvorby populární smržické videokroniky takovým kronikářem par excellence. Ale určitě není sám.
Kronikáři: mužové a ženy, kteří se postavili mocnému času, aby pro nás ostatní zachovali odkaz na to, co by nám jinak už nenávratně proklouzlo mezi prsty.
A za to jim patří dík!